Psal se rok 1964 a do kin přišel muzikálový film Starci na chmelu. Byl to tehdy nevídaný hit. Všichni starší žáci naší základky se o něm bavili. Bylo mi tehdy dvanáct, byla jsem prcek a naděje, že bych se nějak prosmekla do kina na film do patnácti let nepřístupný, veškerá žádná. A tak jsem jen poslouchala písničky z tohoto filmu, byl jich tehdy plný rozhlas. A těšila se na dobu, kdy dorostu věku střední školy, a na chmelovou brigádu také vyrazím.
Film běžel v kinech poměrně dlouho a tak jsem měla možnost ho v jednom z okrajových pražských kin vidět o dva roky později. Po jeho shlédnutí jsem se už opravdu nemohla dočkat zážitků, které mne na podobné akci čekají.
Na první chmelovou brigádu jsem vyrazila okolo dvacátého srpna roku 1967. Sraz jsme měli před školou a cestou jsem se seznámila se svými budoucími spolužáky. První zastávka byla v Nové vsi na Rakovnicku. Jaké bylo naše překvapení, když zde vystupovala jen děvčata. Chlapci z druhých ročníků pokračovali do nedalekého Děkova, prváci až do Vlkova. Dnes tyto obce tvoří jeden organizační celek. Již tehdy měly společné chmelařské JZD.
Naše představy o společných zážitcích začínaly dostávat trhliny. Když jsme se, i se svými zavazadly, vybatolily z autobusu, profesorky nás požádaly, abychom se rozdělily podle tříd. Pak nás postupně odváděly na ubytování. Bydlely jsme všechny nad kravínem, ve dvou místnostech s palandami. Bydlelo nás tam asi sedmdesát. Každá místnost měla v jednom rohu dřevěnou „budku“, to byl pokojík profesorky.
Každá jsme vyfasovala slamník nacpaný k prasknutí senem. Bylo nutné si ho na posteli vytvarovat. V tom mém byly nějaké tvrdé předměty. Ať jsem dělal, co jsem dělala, nedařilo se mi je zpacifikovat natolik, aby se na slamníku dalo ležet. Vytáhla jsem tedy nožík, slamník rozpárala a začala šátrat. Za chvíli jsem dotyčný předmět vylovila na světlo Boží. „Hele, holky, to je ztvrdlá myš!“ Oznamovala jsem vesele. Byly tam ještě tři další. Musím říci, že tato zpráva a pohled na zcepenělou myšku, vyvolal u jedné budoucí spolužačky záchvat zvracení a ještě tentýž večer si pro ni přijeli rodiče. Nezapomněla mi to ani do maturity.
V zadním traktu tohoto objektu byly „sprchy“ - kovové roury bez sprchovacích hlavic s převážně studenou vodou. Tady se ukázala veliká výhoda toho, že jsme měli studnu na dvoře a teplou vodu jen po nanošení do kotle a zatopení. Takže na mytí v „odražené“ vodě jsem byla zvyklá.
Dalším programem odpoledne bylo seznámení s pravidly chování na chmelové brigádě. Po jejich vyslechnutí jsem se rozhodla, že nebudu ani vybalovat, stejně asi pofrčím brzy šupem domů. Největší problém mi dělalo přijmout fakt, že večerka – tedy návrat na ubytovnu a sčítání lidu- je už v devět hodin. Vzhledem k tomu, že česání chmele končilo v půl páté, pak ještě následovala večeře a k nejbližším klukům to bylo jeden a půl kilometru, tušila jsem, že budu mít problém.
Ráno nás čekala neznámá práce. Na chmelnici jsme se setkali se spolužáky a byly nám vysvětleny naše úkoly. Vyfasovali jsme stoličku a košík a hurá do práce. Musím říct, že první rok jsme měli štěstí na počasí, chmel byl velký, dobře se česal. Ta práce mne docela bavila a užili jsme si u ní i hodně zábavy. Problém jsem měla jen se strháváním štoků, ale to se vždy našel nějaký džentlmen, který mi ochotně a rád pomohl. Oběd nám družstevníci vozili na chmelnici, měli jsme na něj půlhodinovou pauzu. Večeřeli jsme společně v Děkově. Pak následoval sprint na ubytování, rychlá hygiena, převléknout do gala a hurá za dobrodružstvím. To moje se jmenovalo Emil a chodilo do druháku.
Vždy jsme se společně s kluky scházeli v Děkově – z obou dalších ubytovacích míst to bylo dostupné. Hrálo se na kytary, zpívalo, většinou na návsi. Po setmění v místní hospodě. Pivo nám nalévali bez problémů, tvrdý v žádném případě. Vždy to strašně rychle uteklo a byl čas dorazit na prezentaci. Kluci měli tolerantní profesory, taky nehrozil takový průšvih, tak mne Emil vždy doprovázel. A tak jsem nikdy nepřišla včas.
V přístupu k nám se obě profesorky lišily. Jedna byla chápající a hříšnice, která dorazila poslední, ji vždy musela umýt holínky od hlíny. Ale ta druhá….Do konce prvního týdne už se nade mnou povážlivě houpal Damoklův meč nuceného odjezdu. A tak jsem se snažila obden dorazit včas. Zase nastal den, kdy měla službu zlá profesorka F.
Nastala chvíle večerního loučení. Emil mne dovedl až poblíž naší ubytovny. Zastavili jsme se pod poslední lucernou. „Nechoď ještě“ žadonil Emil. „Musím, fakt, dneska má službu ta kráva F., ona by mne poslala šupem domů…“ Čekala jsem na další naléhání, ale Emil se strnule díval přes moji hlavu. Otočila jsem se. Jistě uhádnete, kdo se na nás díval. S touto paní profesorkou jsem statečně válčila celé dva prví ročníky. Pak, na štěstí pro mne, emigrovala do Švýcarska.
Na chmelové brigády jsem jezdila strašně ráda. K romantice filmu to mělo hodně daleko, ale užili jsme si tam hodně zábavy a poznali se mnohem lépe, než za celý rok ve škole. Nejkrásnější z tohoto pohledu, byl chmel v roce 1968.
Měli jsme odjet 22. srpna. Ze známých důvodů se odjezd nekonal. Až 25. srpna zazněla v rozhlase výzva, že studenti vybraných škol, mezi nimi byla i naše chemická v Křemencárně, kterým dovolí rodiče účast na chmelové brigádě, se mají dostavit 27.8. v 8.00 hodin na Hlavní nádraží v Praze.
Z naší školy nás tam dorazilo dvacet a čtyři profesoři. Později přijelo do Děkova ještě několik dalších studentů. Bydleli jsme tentokrát všichni pohromadě v Děkově. Práce až do tmy, večerky žádné, hospoda i s profesory, táboráky. Setrvali jsme až do poloviny října, po té, co zůstalo na chmelnici, už nebylo použitelné. Zrodila se tam trvalá přátelství i se studenty jiných škol, i s profesory.
Ráda na tyto brigády i jiné školní akce vzpomínám. A víte, že se i dnes pořádají chmelové brigády? Viz zde.
