Pohádky pro Honzíka 2.:
O srnečkovi Tondovi

Srneček Tonda je jako každý kluk. Veselý, neposedný, mlsný a pořád někde dělá nějakou neplechu. Má zvědavá hnědá očka, hebkou srst a dlouhé tenké nožky.
Nedávno přiběhl za Majdalenkou - zrovna seděla na pařízku a zašívala si roztrhanou sukénku. 
"Majdalenko, Majdalenko," volal už z dálky, "Majdalenko, to ti byla legrace!" 
Celý udýchaný a rozesmátý přiběhl a rozpovídal se: 
"Byl jsem včera na procházce, běhal jsem po lese a přišel jsem až k plotu, víš, takovému, jaký je v našem lese."
"Vím, Toníku," řekla Majdalénka. "Za tím plotem rostou malé lesní stromečky, ten plot je tam právě proto, abyste je vy lesní zvířátka nemohly okusovat."
"Opravdu?" podivil se srneček Tonda. "Ale když ty malé stromečky jsou tak dobré, mám moc rád, když je najdu na pasece, mňam. 
Majdalénko, já jsem byl moc zvědavý, co je za tím druhým plotem. Tak jsem tam chvilku stál a koukal se. A viděl jsem tam dědečka s babičkou. Dědeček prohlížel takové malé stromečky a babička kytičky. A povídali si o jablíčkách a švestkách, co to je, Majdalénko? To u nás v lese nemáme.
"To je ovoce, Toníku, roste na stromech. Vy, zvířátka, máte zase tady u nás v lese pod dubem žaludy, pod bukem bukvice, kaštany..."
Ani nedopověděla, nedočkavý srneček ji skočil do řeči:
"No a já jsem chtěl vidět, co to je, tak jsem tam dnes zase šel a oni tam měli pejska Ferdu," a Toník se znovu zasmál.
"Ten ti je legrační, takový malý a rezavý, víš? Trošku jako liška Sára, co bydlí pod mezí. Ferda mne neviděl, ale pořád štěkal a běhal za plotem. Majdalénko, on se mi tak líbil, myslíš, že by to mohl být taky můj kamarád?"
"Srneček a pejsek kamarádi?" užasla Majdalénka. "To jsem ještě nikdy neviděla! Toníku, vždyť tady v lese máš tolik kamarádů, nechoď k domečku dědečka a babičky. Ještě by se ti mohlo něco stát."
Jenže Tondovi to nedalo. Příští den ráno už opět stál za plotem a nahlížel do zahrádky. Nikde nikdo, tak si dodal odvahy a začal koumat, jak se dostat přes plot. Napřed ho zkusil přeskočit, ale plot byl moc vysoký. Tonda spadl na zem a narazil si kopýtka. 
"Tak ho zkusím zbourat," pomyslel si srneček a vší silou strkal do plotu hlavičkou. Nešlo to. Rozběhl se a vrazil do plotu čelem. 
"Ouvej."
V očích se mu objevily slzičky a na čele narůstala veliká boule. A plot se jenom trošku zatřepal a stál dále. 
"Asi to nepůjde," řekl si srneček a smutně koukal do zahrádky. Otočil se a pomalu odcházel podle plotu do lesa. A hele, co to vidí? Úplně v rohu zahrádky, pod velkým modřínem, je v plotu díra. Chyběly v něm dvě plaňky, otvor je veliký tak akorát pro malého srnečka.
To je něco pro Tondu. Hup a už proskočil mezerou a byl na zahradě. Dychtivě se rozhlížel kolem. 
Na zahradě rostly různé keře, malé i velké stromy, kousek níže po svahu byly záhony. Tonda se první rozběhl k nim. Ochutnal to zelené na jednom záhonu, pak poskočil k druhému.  Ukousl si větvičku z jednoho keře, druhého, okousal větvičky na malých stromcích. Poskakoval z jednoho místa na druhé, až doskotačil pod velkou jabloň. Pod ní ležela krásná velká červená jablíčka. Tonda je chvíli pozoroval a pak do jednoho strčil čumáčkem. To se krásně kutálelo z kopečka. Strčil do druhého, do třetího se chystal zakousnout.
Jejda, to to zabolelo. Pod krásným červeným jablíčkem byla schovaná vosa. Zrovna si taky pochutnávala a když jablíčko poskočilo, lekla se a štípla Tondu rovnou do čumáčku. 
"Au," vykřikl srneček a vyskočil bolestí. Roztančil se na tenkých nožičkám, pak se rozběhl k děravému plotu. Utíkal k lesu a volal:
"Borýsku, Majdalénko, pomóc!"
První ho uslyšel Borýsek:
"Copak se ti stalo, Toníku?" ptal se starostlivě. A Tonda povídal. Jak byl zvědavý, co je za plotem, jak všechno ochutnával a jablíčko ho štíplo do čumáčku.
"Jablíčko?" nevěřil Borýsek. "To asi nebylo jablíčko, Tondo, v tom jablíčku byla schovaná vosa. Má je taky ráda a ty jsi ji asi polekal. Pojď, půjdeme za Majdalénkou, ona ti pomůže."
Majdalénka napřed srnečkovi namazala čumáček chladivou mastičkou a pak ho pořádně vyhubovala:
"Nestydíš se? Dědeček s babičkou na zahrádce pracují, starají se o stromy a kytičky a ty jsi jim to tam všechno okousal?"
Tonda se styděl. Klopil hlavičku, trošku přešlapoval a pak vyhrkl:
"Majdalénko, Borýsku, já už za plot nikdy nepůjdu, slibuju. Jenom k plotu si občas popovídat s pejskem Ferdou, ano? Já bych ho chtěl za kamaráda!"
Když tak pěkně sliboval, Majdalénka i Borýsek se na něho přestali zlobit. Bylo jim spolu dobře a aby bylo ještě líp,  Majdalénka nachystala mističky s borůvkovou zmrzlinou. Ta je na poštípaný čumáček taky moc dobrá.  Jéje, ta jim chutnala!