Retropříběh: Ta zlobivá a drzá holka
FOTO: archiv autorky

Retropříběh: Ta zlobivá a drzá holka

30. 1. 2021

Od malička jsem byla dítě velmi zvídavé a neposedné. Vždy, když přišel děda z práce domů, vylezla jsem mu na klín a nahlížela do novin, které četl. Moc z toho čtení ale neměl.

Stále jsem ho unavovala nějakými dotazy. Nejvíc se u nás tradoval tento: „Dědo, tohle je auto osobní a tohle nákladní a jak vypadá to auto matický?“

Děda, aby mě zaměstnal, začal mě učit písmena. A tak jsem ve čtyřech letech četla. Moc si z té doby nepamatuji, ale babička mi vykládala, jak jsem budila pozornost v tramvaji, když jsem za jízdy četla „Masna, Kino, Mléko"…Navíc jsem byla velmi mrňavá a drobná, o to větší to bylo pozdvižení.

Bohužel, tato dovednost se mi vymstila, když jsem začala chodit do školy. Kromě psaní jsem všechno, co se učilo v první třídě, už uměla. Ještě štěstí, že mě učila mamčina kamarádka. Přinesla mi vždy pohádkovou knížku a nechala mě si číst. Psaní mi moc nešlo, a tak jsem později dostávala dvě písanky a i v hodinách počtů a čtení jsem psala.

Horší to bylo ve druhé třídě. Dostali jsme mladou paní učitelku, učila teprve druhým rokem. Nevěděla ještě, co si může dovolit, a tak chtěla, abych pracovala stejně, jako ostatní děti.

To byl ale velký problém. Pořád jsem se hlásila, když mne přehlížela, a už páté dítě odpovědělo špatně, nevydržela jsem a vykřikovala správné odpovědi. A tak začala éra třídních důtek. Navíc se přidala i moje neposednost až divokost. Vždy jsem táhla s kluky a vyváděla s nimi všechny lotroviny. Vzpomínám si, že se nám jednou podařilo rozbít o přestávce velkou vázu s květinami. Po přestávce začalo vyšetřování. Byla jsem z domova vedená k tomu, že když něco provedu, mám se přiznat a nést odpovědnost. A tak jsme se přihlásila a přiznala. Ostatní ale mlčeli. Taky jsem věděla, že žalovat je hnus, tak jsem v tom zůstala sama. Bohužel, místo aby bylo oceněno, že jsem se přiznala, následoval další trest.

O prázdninách, mezi druhou a třetí třídou, jsme se přestěhovali na druhý konec čtvrti, do pronajatého rodinného domku. Změnila jsem i školu. Uvedla jsem se hned v září. Když jsme byli o velké přestávce na školní zahradě, kluci šťourali ve vosích hnízdech v zemi. A já s nimi. Najednou začali utíkat. Zavolala jsem „ Vy srabi“ a zašťourala ještě jednou…Vlastní matka mne nepoznala.

Další mimořádnou událost jsem způsobila v lednu. Dostala jsem k Vánocům krásný, velký penál. Začala jsem se o přestávce o něj s jedním klukem přetahovat. Nevím, jaké lavice jste v té době měli vy, ale u nás byly takové spojené se sedátky, které se vyklápěly, jako třeba v kině. Seděla jsem nahoře na lavici. Petr zatáhl a já slítla rozkrokem na sklopené sedadlo. Moje bělostné punčocháče (nevím, proč mi je babička stále dávala, už po hodině jsem byla jako čuně) se zalily krví. A zase sanitka…
Šup s holčičkou na šití. Týden jsem nemohla chodit. Petr mi každý den nosil ze školy úkoly a zůstali jsme věrnými kamarády dosud.

Když jsem se vrátila do školy, neměla jsem nic lepšího na práci, než vykládat holkám „Víte, že máme mezi nohama tři dírky?“ „Ty jsi ale blbá, na co by byly? Jednou se čůrá, druhou kadí, tak k čemu třetí?“ „ Nevím, ale pan doktor říkal, že musí dát pozor, ať mi ji úplně nezašije, že ji ještě budu potřebovat“. A dívky hned běžely za paní učitelkou, co že to vykládám. A tak éra třídních důtek zdárně pokračovala. Holčičkám začali rodiče zakazovat, aby se mnou kamarádily. To mi nijak nevadilo, cítila jsem se být víc klukem a to, že jsem se narodila jako holka, jsem vnímala jako velkou nespravedlnost.

Moje „zlobení“ se zhoršovalo. Na třídních schůzkách vždy učitel začínal k mojí mamce slovy „ Víte, ona je chytrá, ale"…a už to jelo. Před každou třídní schůzkou chudák maminka zvracela a já také. Vždy jsem si slibovala, že už budu hodná, ale bylo to silnější, než já. Moje žákovská knížka měla vždy na konci roku dvojnásobný objem pro vlepované stránky na poznámky. Někteří učitelé si poradili tak, že mne zaměstnávali úkoly navíc nebo posílali vyřizovat různé záležitosti. S těmi, co trvali na tom, abych se účastnila běžné výuky, jsem měla stálé problémy.

Tak to probíhalo celou školní docházku. Moje neudržitelné chování vyvrcholilo v osmé třídě. Jo, ta puberta…

Na hudební výchovu jsme dostali čerstvého absolventa. Kromě toho, že to byl muž, byl i pohledný. Jednou nás zkoušel ze zpěvu. A vyvolal mne.

„Soudruhu učiteli, já nezpívám, já jsem od zpěvu osvobozená“ „Nevymýšlej si hlouposti a pojď na stupínek“ „nepůjdu, já jsem opravdu osvobozená“ „okamžitě sem pojď“ „tak mi dejte pětku, ale já zpívat nebudu“ učitel už byl rozžhavený do běla „dej sem žákovskou“ vyndala jsem tašku a hledám ŽK. Ale ouha, v tašce nebyla. Asi jsem zase mamce dávala podepsat nějakou poznámku a nechala ji doma „ já žákovskou nemám“ „ ukaž mi tu tašku“ „neukážu, mám tam věci, do kterých vám nic není“ (vložky) „okamžitě přines tu aktovku“ a to už mi s tím blbem došla trpělivost. Popadla jsem aktovku, došla na stupínek, obsah na něj vysypala, rozkopla ho po stupínku a odkráčela středem ke dveřím, které jsem za sebou náležitě přibouchla.

Teď musím podotknout, že jsem byla od zpěvu opravdu osvobozená, ač to zní neuvěřitelně. Mám vrozenou vadu hlasivek a neměla bych je namáhat. Navíc mám, bohužel, i hudební hluch a představa, jak ve čtrnácti letech kokrhám před třídou, byla neúnosná. To ale moje chování nijak neomlouvá. Když to učitel zpěvu vykládal třídnímu, tak ten mu řekl, že jsem měla pravdu a je to napsané v třídnici. Pak mne zavolali do ředitelny, tam se mi sice učitel zpěvu omluvil, že roztržku zavinil a domluvili jsme se, že za ten výstup uklidím kabinet hudební výchovy. Vedení školy to ale nestačilo a vyfasovala jsem důtku ředitelskou. To však ještě nebyl konec.

Strašně jsem v té době milovala Vaška Neckáře. Zrovna se promítal film Ostře sledované vlaky. U nás do kina bych se nedostala, bylo to do patnácti nepřístupné a já byla malé pivo, legitimovali mne pak, i když už jsem měla děti. V druhém pololetí jsme jeli, jako vždy, na výchovný koncert do Knihovny hl. města Prahy. Vymyslela jsem geniální plán a nadchla pro něj ještě dva spolužáky. Koncert trval vždy přes tři hodiny. Přesně vycházelo, že když zdrhneme hned, jak zhasnou, akorát stihneme kino od 10.30 a do konce koncertu budeme zpět. Vzala jsem si doma do tašky mamčiny boty na vysokém podpatku, abych zvýšila naději, že mne do kina pustí.

Vše proběhlo podle plánu. Ale ouha…Když jsme dorazily zpět k Městské knihovně, zela prázdnotou. Ve vrátnici nám řekli, že jeden interpret onemocněl a koncert skončil o hodinu dříve. Tak to byl teda prů…Co následovalo, si dovedete představit. Byla mi navržena dvojka z chování, ostatním ředitelská důtka. Na třídní schůzce si rodiče nás tří zavolal třídní učitel a sdělil jim, že se jedná o vysvědčení, které se bude uvádět na přihlášku na střední školu, tak pokud nám na ten den rodiče dodatečně napíší omluvenku, tento prohřešek se vymaže.

Hádejte, jak to dopadlo? Klukům samozřejmě omluvenku napsali, a já dostala samé jedničky a dvojku z chování. Moje mamka prohlásila: „Vždycky jsme Tě učili, že musíš za své činy nést odpovědnost, tak teď, když nevíš, co si můžeš dovolit, ji poneseš, i kdyby to mělo znamenat, že místo studií, budeš stát někde u pásu. Až dostaneš rozum, tak si školu doděláš.“

U pásu jsem nestála, jen na prázdninových brigádách. Na střední škole mi ale často učitelé předhazovali, že tak kuriosní vysvědčení ještě neviděli.

Moje maminka na konci deváté třídy vážně onemocněla a byla půl roku v nemocnici. Mezitím jsem nastoupila na střední školu, a protože jsem si nevěřila, že se dokážu chovat vzorně a nevěděla jsem, že na střední škole chodí vše jinak, chtěla jsem mamku ušetřit stresu a řekla jí, že na střední škole žádné třídní schůzky nejsou. Pozvánku jsem vždy podepsala a vše po celou dobu probíhalo klidně. Byl to největší podfuk mého života. Školu jsem zvládala s přehledem, lumpáren bylo také dost, ale hlavně mimo školu. Vysvědčení jsem měla dobré, ve třetím a čtvrtém ročníku i vyznamenání. Na to se vázala účast na olympiádách a pochvaly ze školy. V posledním pololetí, když už jsme se připravovali na maturitu, se doma objevil dopis ze školy. Nepřikládala jsem mu žádnou váhu, i když mi nebylo jasné, za co ta pochvala může být. Večer mne zavolala mamka a podává mi dopis  „Čti…“

„Vážená paní Burešová,
přesto, že jste se po celou dobu o studia svojí dcery nezajímala, dovolujeme si Vás upozornit, že se blíží maturitní zkoušky a bylo by vhodné, abyste se na třídní schůzku tentokrát dostavila.

S pozdravem
M., předsedkyně SRPŠ“

Krve by se ve mně nedořezal. „Co to má znamenat?“ ptala se mne mamka. A tak jsem šla s pravdou ven, jak jsem ji nechtěla rozčilovat. Mamka si povzdechla a odepsala:

„Vážená paní M,
moje dcera je plnoletá, zodpovědná osoba a tudíž si plně uvědomuje, že středoškolské vzdělání je zakončeno maturitou. Vzhledem k jejímu prospěchu během celého studia, věřím, že i tuto zkoušku zvládne

S pozdravem
Hana Burešová, matka“

Zároveň mne ale donutila sjednat společnou schůzku nás dvou s třídním. Sešli jsme se v kavárně na Karlově náměstí. Musela jsem s barvou ven. Třídní reagoval s úsměvem. „Víte, já nemusím vidět rodiče žáků, s kterými nejsou žádné problémy. Teď jsem Vás ale poznat chtěl. Velmi mne potěšila a pobavila Vaše odpověď na dopis paní M. Byla to její osobní iniciativa, já ji neschvaloval, tak mne potěšilo, jak byla vyvedená Vaší odpovědí z míry.“ 

Samozřejmě jsem maturu zvládla s přehledem přesto, že jsme svatý týden s klukama strávili pod stanem na Orlické přehradě.Dostala jsem se i bez zkoušek na VŠCHT. Jenže pak jsem se zamilovala a neviděla jsem a neslyšela...Ale to je jiný příběh. 

Ještě na závěr. Jakou nejkuriosnější poznámku jste ve škole dostali? Já asi:

„Svléká se v hodině ruštiny do spodního prádla.“ Také se datuje do osmé třídy.

Měli jsme po ruštině tělocvik a naše tělocvična byla v rekonstrukci. Na převlečení a doběhnutí do tělocvičny Sokola jsme měli jen 10 minut. A tak jsme se na konci hodiny pod lavicí převlékali. Měla jsem tu smůlu, že mne ruštinářka vytasila, zrovna když jsem si sundala kalhoty a tepláky ještě nestihla navléct. Odpověď v sedě se jí nelíbila, a když jsem vstala, nelíbilo se jí to tuplem.

PS: Díky této vlastní zkušenosti jsem už dobře rozuměla chování mého syna a s většinou jeho učitelů se dokázala domluvit a tak k tak výrazným konfliktům, jako u mne, nedocházelo. Ve 45 letech jsem onemocněla záhadnou virozou s lehkým otokem mozku. Prodělala jsem řadu vyšetření, mimo jiné i EEG. Tam zkonstatovali, že mám tzv. lehkou mozkovou disfunkci, hyperaktivitu, nyní většinou nazývanou ADHD. V době, kdy jsme vyrůstali tato diagnóza nebyla známá a tak jsem byla jen zlobivá, nesoustředěná, divoká, drzá atd. A jak se tlak na mne zvyšoval, byly moje reakce stále nepřiměřenější. Nadměrnou akčností trpím dosud, ale svoje chování již ovládat dokážu.

retropříběh
Hodnocení:
(4.6 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 49. týden

Staré české filmy a pohádky se minulý týden líbily, a tak v nich ještě budeme pokračovat i v tomto týdnu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

19%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

18%