Všimli jste si, že jeden z vašich smyslů je skoro nepřekonatelný? Slouží do roztrhání těla, nepotřebuje brejle ani nastavování ušních bolců dlaněmi, lecjaká nemoc s ním jen tak nezacloumá a když už, stačí na pár dní pár kapesníků a je opět fit. Který je to? Čich. A teď mne můžete chytit pod krk, cože má čich společného s párou? Hodně.
Když zavřu oči a přenesu se o šest desítek let na vesnické nádraží, kde právě zastavil vlak samozřejmě s parní lokomotivou a v pravidelném rytmu si odfukuje, bytelně cítím po tolika letech tu neopakovatelnou vůni horké páry, smíšené s pachem oleje a hořícího uhlí. Strojvůdce vystrkuje hlavu z lokomotivy a salutuje panu výpravčímu, který s plácačkou pod paží vyšel z kanceláře.
Zřízenec, pan Filák, který je vlastně se svou rodinou součástí nádraží jako pan přednosta stanice Němeček, který z okna nad kanceláří ostřížím okem sleduje, zda personál koná vše podle předpisu, vyjíždí se čtyřkolovým platoňáčkem, aby ze služebního vozu převzal zásilky. Dnes přišlo sedlákovi Pečenkovi umělé hnojivo a tak jetelině trochu přilepší. V čekárně je maličké okénko, kterým bys málem ruku neprostrčil a když se před něj postavíš, přijde pan výpravčí a pokud tě zná, zavrčí "Servus a kde to bude. Do Mezříča?" Kývnu jako obvykle.
Ze zásobníku na zdi, jež je plný hnědých, papírových kartounků, velikých tak tak 3x5 cm vyndá pan výpravčí jeden, strčí jej do jakéhosi vercajku, cvakne to a za korunu dvacet mně podá "lístek", na kterém vyrazil datum. Lidé se hrnou do vlaku a babky s taškami, z nichž čouhá kačení nebo husí hlava, nebo konvemi s mlékem a košíčky z máslem, jež je zabaleno do zelného listu a vyzdobeno různými ornamenty míří dovnitř vagonu, my mladší postáváme v nekrytém vstupu, držíme se zábradlí a pokřikujeme na ostatní z vedlejšího vagonu. Za chvilku přijde průvodčí, nadává, že jsme všiváci a nedodržujeme předpis, cvakne nám "lístky" a bručí: "Eště že s náma nejedete až do Ostravy."
Cesta trvá jen chvíli, lesíček u statku a přejezd k němu, Poličná a železný most, který je už opravený. Němci jej totiž na konci války vyhodili do povětří a pak už podjezd pod trať ze Slovenska a za ním je hradlo. Kéž by bylo dnes na "Stůj". To pak neváháme a i když vlak jen trochu zpomalí, vyskočíme a máme to blíž do školy. Na nádraží strojvůdce zastaví akorát tak, aby mohl lokomotivu "napojit" a umouněný topič strká koncovku od vodojemu tam, odkud za chvíli vytryskne sprcha vody, když už má lokomotiva dost. Za chvilku pokračuje k Ostravě.
Odpoledne, když už jen perný den ve školní lavici jako by nebyl, pouštím si z gramofonu písničku: "Vlak jede krajinou, já jedu za jinou, já jedu za jinou, ale nevím kam, až jednou zastavím, náruč svou nadstavím....". Pokud jsem to zašmodrchal, tak mně opravte. Písnička to ale byla pěkná.
