Sedím u stolu ve svém pokoji a popíjím kávu. Mobil hlásí zprávu.
„Maminko, nechceš mě navštívit?“
Nevěřím svým očím. Dcera se ozvala. Měsíce ticha, roky nepochopení, vzdoru, výčitek a hádek. Ta rebelka najednou ukazuje hezčí tvář? Že by zmoudřela? Vyzrála? Bylo by na čase a bylo by to skvělé. Přece spolu nebudeme celý život válčit.
Samozřejmě, že ji chci navštívit. Že se těším a taky trochu bojím setkání.
„Buď milá. Ne abys vybouchla. Jsi moc impulsivní a citlivá," radí přátelé.
Vždyť ani nevím, kde v tom Švédsku bydlí. Jak se jí vede. A to už tam žije a pracuje přes dva roky.
„To víš, třeba dostala od života první ťafku a vrací se.“
Sedím v letadle a svírá se mi žaludek. Vedle mne sedí dva Američané. Suverénní, přezíraví a sebejistí. Letadlo vzlétne a oba usnou. Já nemám na spánek ani pomyšlení, přestože jsem spala asi čtyři hodiny.
Dojíždím do centra Stockholmu. Mám před sebou pět hodin prohlídky centra než se dcera vrátí z práce. Zjistím, že mobil nefunguje. Co teď? Hledám informační centrum a žádám dívku, aby zavolala ze svého mobilu dceři. Je velmi milá a ochotná pomoci.
„Kde se sejdem, mami?“
„Já nevím, teď jsem byla v německém kostele, tak někde tam.“
„Jo, tak jo, z boku je čajovna, sedni si tam a já si tě vyzvednu.“
Popíjím čaj, dcera nikde. V čajovně sedí manželský pár. Francouzi. Jinak nikdo. Číšník je černoch. Servírka mulatka. Po chvíli ke mně přijde číšník a ptá se anglicky. Čekáte na dceru? Přikývnu. Podává mi svůj mobil. Dcera se omlouvá, že přijde později.
Ze setkání máme obě radost. Pomalu se k sobě přibližujeme. Opatrně klademe otázky a ještě opatrněji odpovídáme. Oceňuji její samostatnost. Její odvahu. Její schopnost být v cizí zemi sama za sebe. Dcera mně seznamuje s městem, kde se rozhodla žít. S kulturou, která ji nadchla. A já cítím, že mě město pomalu vtahuje do své náruče.
„Mami, nezlob se, ale já musím po víkendu do práce.“
Poznávám tedy Stockholm sama. Metro není v podzemí jako u nás. "Mami, kam bys ho dala, když je tu všechno na vodě? No jo, jsou to vlastně „Benátky severu“, že?
Večer máme sraz u metra. Pro jistotu zahlédnu v dálce další informační centrum. Ptám se mladé dívky, zda jsem správně. Jé, dobrý večer, my se známe, vždyť jsem volala vaší dceři. Dáme se do řeči. Je z Chorvatska a vystudovala švédštinu. Teď chce pracovat tady. Kolik mladých lidí opustilo svou rodnou zemi ….
Ráno vycházím sama. Dcera už je dávno v práci. Přecházím ulici na přechodu. Auto už z dálky brzdí. Fascinuje mě ohleduplnost řidičů. "Mami, to je tady pořád. Každej řidič ti zastaví na přechodu." A všude čisto. Všude klid.
Potkávám dvě ženy se psy. Každá má na vodítku šest psů. Všichni jdou způsobně. Je na ně zvláštní pohled. "Mami, to je školka pro psy. Tady je zákon, že psi nesmí být doma sami déle než čtyři hodiny. Tak jsou ve školce. A lidi si stěžují, že jsou dražší než školky pro děti."
Večer pozoruji, že lidé v oknech nemají závěsy. Vidím druhým přímo do talíře. Copak jim to nevadí? "Tady to tak mami neřeší. Vidíš, tamhle bydlí dva vozíčkáři. Tamhle se jim narodilo dítě. Švédové jsou strašně uzavření. Večer ani nikam moc nechodí." Inu jiný kraj, jiný mrav.
Každý den se vydávám na nové objevy. Muzeum Vasa. Cestou strašně zmoknu. Suším si hlavu na toaletě. Pak si teprve troufnu vejít. Stojím před ohromnou lodí. Velikostí tří pater činžáku. V roce 1628 jen jednou vyplula a potopila se. Se třemi sty pasažéry. Průměrný věk třicet let. Nejmladší teenager, nejstarší šedesát let. Jen dvě ženy na palubě. V roce 1961 byl kýl vraku s dalšími částmi nalezen a vytáhnut z mořského dna. A loď znovu sestavena. Dívám se skoro bez dechu na loď. Dodnes působí majestátně.
Muzeum Fotografiska – tři fotografické výstavy. Jimmy Nelson – dobrodruh a typ muže, který vás inspiruje k dosažení svých cílů a tužeb, oznamuje cedule u vchodu. V šestnácti za pobytu v Africe dostává malárii. Po špatné léčbě mu vypadají všechny vlasy. Rozhodne se opustit rodiče a hledá sám sebe. A fotí. Po celém světě. Na Novém Zélandu, v Asii, v Africe. Fotí domorodce. Neplatí jim. Namísto peněz nabízí knihy, své drahocenné předměty aby, jak říká, otevřel vzájemný dialog. Aby se poučili od nás a našich chyb. A my abychom se poučili od nich, abychom pochopili jejich podstatu a krásu. Jak říká, je to o vytvoření rovnováhy. Než odejdou, než skonají - výstava má působivý název - Before they pass away.
Po výstavě sedím na kávě a dortu. Když platím, všimnu si, že u pultu je sklenička s nápisem spropitné. Kdo chce může dát. Ceny jsou třikrát dražší než u nás. Nemyslím na cenu a snažím si vychutnat přítomný okamžik. Ke stolu přijde ke mně číšník a říká, že si mohu zadarmo dát další kávu.
Na toaletě je skříňka, kde jsou uloženy malé ručníčky k utření rukou. Žádná papírová utěrka.
Jsem před Královským palácem. Přestože jsou čtyři hodiny odpoledne, je už tma. Jsem sama, kolem nikdo, žádný turista. Přichází výměna stráží. Všimnu si, že mladík na stráži se klidně podívá na mobil, dá si ruku v bok a pak se posune dozadu na stupínek. Překvapeně ho fotím a omylem se přiblížím blíž se slovy once again. On zvedne ruku a švédsky zavolá něco ve smyslu, že jsem moc blízko. Omlouvám se, usmějeme se na sebe a já ještě zvednu ruku na pozdrav.
Večer vše vyprávím dceři. Smějeme se. Jsme dvě kamarádky, co si vypráví, co zažily, jak se měly. Jedna druhé se svěřujeme, vyprávíme bez příkras a velkých slov. Hledáme vhodná slova a cestu jedna ke druhé a také samy sebe.
Na letiště jedu sama. Po automatickém odbavení již z fungujícího mobilu píšu dceři zprávu, že je vše v pořádku.
„Mami, to je dobře, že jsi to všechno zvládla, jsi moc šikovná a samostatná. Imponovalas mi, jak jsi samostatná.“
„Ty jsi taky moc šikovná holčička. A samostatná…líbá maminka.“
|
Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |
