Proč staříčci? Staříček a stařenka žijí na Valašsku, dědeček a babička v Čechách a starý otec a stará mama na Slovensku. Proto. Samozřejmě jsem je měl rád a často jsme je navštěvovali.
Staříček z otcovy strany, pokud mně paměť sahá, skoro nic nedělal. Bydlel v dřevěné chalupě, pil jako duha a babička se o něj starala, seč ji síly stačily. Žili zřejmě z toho, co se na kamenitém políčku urodilo, a byly to především brambory nebo, co v chlívku a na dvoře odchovali. A tak nás vždycky hostili "škračenicú", což byla míchaná vejce, usmažená na hrsti na kostečky nakrájeného špeku, ochucená cibulkou, kmínem a když byla, tak i pažitkou. Přikusoval se černý chleba a zapíjelo kozím mlékem. K jaru se našlo i kus uzeného nebo už scvrklá klobáska. Staříček byl jak za groš kudla, a tak stařenka občas zabila kuru /slepici/, která už nenesla, a navařila vydatné polévky, aby mu podstrojila. Zemákových placků nebo osúškú bylo vždycky habaděj. Co si můj otec vzal od staříčka, svého otce, do života?
Tento staříček mně utkvěl v paměti ještě tím, že měl stříhací mašinku a vždycky mě při návštěvě ostříhal dohola. Byl jsem tedy moderní už před pětašedesáti lety.
Staříček z matčiny strany měl už dobře přes sedmdesát, když jsem jej poznal. Přes tento věk byl stále vzpřímený, elegán s neodmyslitelnou lulkou /fajfkou/ v ruce a s různými příběhy, které měl vždy po ruce a rád je dával k lepšímu. Byl vášnivý včelař, a tak jsem jej viděl tlustšího pouze jednou, když mu ulítly včely a on roj sundával z jabloně bez jakékoliv ochrany. Jabloní měl na zahradě mnoho, hlavně jadernice a fundovky. Sklízel je zásadně pytlíkem na tyči, protože kdyby je sklízel ze žebříku, nemohl by současně kouřit.
Rozhodně patřil také mezi chlapy, kteří se řádně postarali o nevyhynutí rodu. S první manželkou měl devět dětí a moje matka byla poslední. Manželka mu zemřela, když nejstaršímu Staňovi bylo kolem pětadvaceti a chodil na vážno s dívkou ze sousední dědiny. Staříček jakousi shodou náhod mu tuto dívku přebral a tím pádem jsem měl druhou stařenku, tu, kterou jsem poznal, a ta staříčka přežila. Strýc Staňa otcův podraz neunesl, odešel z domu, oženil se a žil ve Křtinách u Brna, známém poutním místě, kde měl stánek s růženci a jinými dárkovými předměty, perníková srdce nevyjímaje. Do smrti se s otcem nesešel a tedy s ním ani nepromluvil.
Snažil jsem se a stále se snažím identifikovat a seřadit svoje příbuzné podle křestních jmen a věku. Úplně se mně to nedaří. Vím jenom, že pravděpodobně moje matka byla jediná dcera, pokud ovšem nebylo nějaké děvčátko mezi čtyřmi dětmi, mými strýci a tetami, kteří zemřeli v jednom týdnu na spálu kdysi koncem devatenáctého století. Jinak je to už snadnější.
Strýc Francek a Josef byli sedláci, Bedřich a Tonda krejčí, o Staňovi byla už řeč a poslední byla moje matka, Francka. Výčet strýců pokračuje ze strany mojí druhé stařenky.Vašek byl v Národní bance v Praze vrátným. Slávek celý život pekařil, Lojzek dělal na dráze a nejmladší Vojta si vzal Němku a byl s ní po válce odsunut do Německa, kde udělal karieru jako obchodník. A je to. Kdyby vám jeden strýc chyběl do počtu, pak je to buď tím, že měl staříček dětí pouze třináct nebo jsem si toho čtrnáctého nedovedl vybavit.
Koho překvapilo, že stařenkám jsem moc "nedal", vyplývá to z tehdejšího postavení ženy v rodině. Kdo to nepamatuje, ať se podívá na Maryšu, Naše furianty, Její pastorkyňu nebo některé filmy, jejichž děj spadá do této doby. A tady jste se mohli podívat pokličku mých staříčků, kteří už dávno upadli do svého věčného snu.
