Vysněnou cestu do Julských Alp a Slovinska jsme s manželem dostali jako dárek od mých dvou dospělých synů v roce 2013 ke společným 130-tinám (60+65+5 let od svatby). Plán jsme ale mohli uskutečnit až vloni v květnu, neboť se pracovní a studijní program čtyř osob stále nedařilo skloubit.
Nastal den D. Vstávali jsme velice brzo ráno a po páté hodině ranní jsme již vyjížděli směrem na Dolní Dvořiště. Přes Rakousko jsme pokračovali po dálnici směrem na Maribor a kolem poledne jsme byli u jezera Bled. Celých 600 km se v řízení střídali moji synové, aby si můj manžel mohl od řízení odpočinout. Po občerstvení a procházce kolem jezera jsme vyšli na Bledský hrad, prohlédli si výstavu o historii a přírodě okolí. Z hradu byl nádherný výhled na jezero Bled a Julské Alpy, kam jsme se chystali na výlety. I když jsme byli z cesty unaveni, vydali jsme se do soutěsky Vintgar podél říčky Radowna. Obklopovaly nás strmé srázy se vzácnými rostlinami. Došli jsme až k vodopádu a obdivovali probouzející se jarní přírodu.
V dobře vybaveném apartmánu jsme přečkali noc docela blízko výchozího místa výletů do hor, kam jsem se již netrpělivě těšila. Jako první výlet zvolili synové cestu na Pršivec do výšky 1761 m. Ještě stále bylo na kopcích hodně sněhu, ale byli jsme vybaveni. Velkou část stoupání jsme si ušetřili zaplacením vjezdu do Národního parku a přiblížením se do kopců, až kam to šlo. To jsme ještě netušili, jak jsme byli prozíraví.
Asi kolem 1000 výškových metrů začal ležet na cestě sníh a s výškou stále přibýval. Zakrýval turistické značení na kamenech a cestu jsme pouze odhadovali. Nebýt synovy mapy a kompasu a jeho orientačních schopností, na vrchol bychom se nedostali.Ó jak skvělé je turistické značení v Čechách.
Cesta dolů byla ještě horší. Bořili jsme se ve sněhu, klouzali jsme po zadní části těla - tedy já, kluci klouzali po nohou - a bloudili jsme pouze pravděpodobným směrem. Před jednou velice prudkou strží jsem se bála postupovat dolů, a tak jsme se pokusili nalézt nějakou obchůzku. Po hodinovém bloudění jsme viděli nějaké stopy, po kterých jsme se dostali zpět ke strži. Ty stopy byly naše a my bloudili v kruhu!! Kvůli pozdní hodině už ale nic jiného nezbývalo, než strží slézt dolů. Mladší syn mi trpělivě vyšlapával cestu ve sněhu a já postupovala v jeho hlubokých stopách celá strachy bez sebe. Uklidňovalo mne vědomí, že jsem v kopcích se svými šikovnými syny a manželem, na které se mohu spolehnout. Synové mi na těžších úsecích podávali ruce a říkali: Mami, spolehni se. Po pár metrech jsme viděli značku, která bohužel před tím shora nebyla vidět. Celí mokří jsme dorazili na Chatu na jezeře, odkud byla již cesta k autu značená, i když ne ještě snadná.
Před odjezdem do údolí jsme se unavení vydali ještě k horské boudě poblíž parkoviště a občerstvili jsme se ovčím a kravským sýrem, klobáskami, pivem a bylinkovým „domácím“ čajem. Pomalu se stmívalo a byla jsem ráda, že tu máme auto a nemusíme šlapat dolů do civilizace pěšky.
Během naší cesty po Slovinsku jsme absolvovali další výlety v horách, navštívili jsme pár malých typických městeček i hlavní město Slovinska Ljubljana. Návštěvu Lublaně jsme završili na jednom z náměstí prohlídkou výstavy fotografií pod širým nebem. Fotografie ukazovaly krásy Slovinska. Mnohé z nich jsme viděli na vlastní oči.
Až později odpoledne jsme se vydali směrem k moři. Pozdní příjezd do Koperu přinesl poměrně dlouhé a náročné hledání ubytování. Synové vyběhli do města. Přesto, že v neděli večer byla informační turistická kancelář zavřená a oni obešli několik míst marně, přeci jen se jim podařilo sehnat penzión téměř v centru města. Pozdní opulentní večeři jsme vychodili procházkou po nočním městě.
Programem dalšího dne byl Slovinský kras. Před slavnou a hojně navštěvovanou Postojnou jeskyní jsme na doporučení staršího syna dali přednost Skočianské jeskyni, která je zapsaná v seznamu UNESCO. Byla opravdu nádherná.
Nebudu podrobně líčit další překrásné dny, které proběhly v režii obou synů, kde plně zohlednili naše společná přání. I když jsme s manželem ještě plní sil a nejsme tak bezmocní a bez organizačního talentu, bylo velice milé, že synové vše po cestě zařídili. A hlavně, že jsme se mohli všude na ně spolehnout.
P.S. Abych se nechlubila cizím peřím - autorem fotografií je můj starší syn.
| Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |
