Prodejci moldavských vín pořádali v pražských Vinohradech recepci. Na odpolední, večerní i noční slavnosti se sešlo mnoho nenajedených penzistů. Byli asi ozdobami recepcí a pohřbů - stálice v pití a jedení zadarmo. Vína a koňaky tam rozlévaly mladé a krásné Moldavanky, s prvotřídní češtinou. Tak krásné ženy už česká zem nerodí, v Praze je vůbec nevidíme, pokud se vůbec narodí na vesnicích, ihned emigrují za bývalou „železnou oponu“. Čekat na rozkvět a bohatství nové demokracie - na to je lidský život příliš krátký!
Na tuhle akci mě vylákal kamarád Bělogvardějec (můj bývalý pacient), byl tam s partou svých kumpánů.
Na stolech bez židlí byly tácky s malými kostkami moldavského sýra a jejich chleba. Vína se nalévala hostům u stolů po stranách sálu; každému, kolik si přál, od požadované moldavské značky. Zachutnalo mi nejvíce to červené; značka Kagor, byla sladká, plná, se 16-ti procenty alkoholu. Nezůstalo však do setmění jen u jedné sklenky. S pokračujícím soumrakem se nenajedená sešlost rychle opíjela, tácky s jídlem padaly na parketovou podlahu. Na zemi bylo tolika odpadky přímo nastláno, že už ani žluté parkety nebylo vidět! Díval jsem se raději nahoru a popíjel to lahodné, slunečné víno. Na dně sklenice jsem objevil hustou a velkou vinnou sedlinu, nevěděl jsem co s ní, tak jsem ji nakonec vylil na zem, a zbytek si odplivl na podlahu. O jedno svinstvo víc či míň…
Přišel jeden neznámý muž s velmi zalomeným nosem. Rozpovídal se o svém židovském původu, z území dnešní Moldávie. Jeho děda tam kdysi obchodoval. Pak přešel vyprávěním na současnost - osvětu. Teď je tahle země samostatnou republikou. Prezidenta obyvatelstvo nakonec zvolilo jen s podmínkou, že jim zachová vymoženosti socialismu! Musel jim to alespoň slíbit. Nová republika má nyní samostatnou měnu i hymnu. Vyhládlý neznámý začal po alkoholu nebezpečně škytat, jeho nevolnost mohla přijít každým okamžikem, raději jsme přešli ke vzdálenějšímu stolu.
Hosté tam byli i významní, třeba šéfredaktorové známých časopisů. Mezi návštěvníky byl i náhradník prvního československého kosmonauta Remka. Toho doprovázel můj stařičký, ještě velmi urostlý známý, z jednoho pražského periferního OÚNZu. Tehdy v něm působil jako bezpečnostní referent, říkali jsme mu „Bezpečák“. „Ounzácké vdané ženy“ po něm moc toužily, chtěly od něj znásilnit (amerikánsky harašit), prý byl mužsky neobyčejně vyvinut! On ale nebyl přelétavý, stačily mu jen řádné manželky (avšak jenom postupně).
Začal se rozlévat prvotřídní moldavský koňak. Také nezůstalo jenom u jedné sklenky. S koňakem nastoupila druhá vlna prostitutek, teď už jenom první jakost. U opilých penzistů měly už větší úspěch, opilí byli povolnější. Kněžky lásky si je odtahovaly za plentu salónku.
Raději jsem předčasně odešel domů, živ a zdráv. Tahle pražská noc byla velmi mlhavá, Pražané si ale na rozdíl od Ostravanů na mlhu nestěžují, a nežádají od vlády finanční dotace, za typické podzimní počasí. V tramvaji panovalo hrobové ticho, mladí pracující Pražané, z práce se v tu dobu vracející, zhnuseni novým režimem, raději mlčeli. Ticho ale bylo občas přerušeno rozjásaným mluvení našich nových ruských spoluobčanú. Ti našli v současné Praze konečně svou zemi zaslíbenou.
Doma jsem ulehl a spal spánkem spravedlivých. Ráno jsem otevřel oči a vůbec nebyl po nějakém to alkoholu úplně slepý ani mrtvý (v této době po českém metanolovém pančování zemřelo 40 lidí)! Hlava mě sice bolela, jenom asi půl hodiny. Bylo to zřejmě ještě kvalitní „východňárské“ pití.
Ten večer se přeci nějak vydařil, byl jako před pádem Římské říše. Asi tak nějak si představuji počátek našeho letopočtu. Na jiný, obdobný večírek, asi už nikdy nepůjdu.