Vtipnější vyhrává:
Já jsem ti to říkala!

Až do předvčerejška jsem byla přesvědčena, že do téhle soutěže vůbec nezasáhnu. Ale život, jak je známo, tropí hlouposti, a člověk mu k tomu občas hodně pomůže. Zde je tedy alespoň malý příspěvek, řekněme, pro účast.

Sobotní dopoledne a já jako obvykle přijíždím na návštěvu k sestře do bohnického sídliště. V ruce držím klíče od jejího bytu, aby mi ty svoje nemusela házet oknem. Domovní dveře otvírám čipem, vyjdu do 1. patra a chystám se otevřít. Mám to samozřejmě dovoleno, nejen proto, že k sobě máme důvěru, ale i z toho důvodu, že momentálně může být v kuchyni nebo mít puštěný vysavač a nebude tudíž slyšet mé zvonění. Strčit klíč do zámku se mi však nedaří. Už delší dobu ji upozorňuji, že otočit klíčem jde velmi ztuha. Ona mě však pokaždé poučí, že musím dveře víc přitáhnout k sobě. Tak tedy raději ťukám, a když Marcela vystrčí ven hlavu s poznámkou, co se děje, sděluji jí, že jsem nemohla otevřít. Bere své klíče v předsíňce na botníku a jde za mnou do chodby k výtahu. Mezitím proklouzne ven i největší ze tří koček, kartouzák Míša, aby mě uvítal. Marcela, stoprocentně přesvědčená, že chyba je na mé straně, zaklapne dveře a chystá se mi předvést, jak se správně otvírá. Leč, ani její klíč se v zámku nepohne.

Pomalu nám dochází, co se stalo. Stojíme před nepřístupným bytem v podivné sestavě, já alespoň v kabátě a s taškou, zatímco ona ve vyplandaném svetru, spodních kalhotkách, se svazkem klíčů, z nichž ten důležitý je nanic, a jinak s prázdnýma rukama. Do toho kocour Míša, který, zatímco jindy by bezstarostně válel sudy nebo čmuchal v chodbě, v panice, že mu jde zřejmě o život, se začne s nářkem rvát do zavřených dveří od bytu, kde zůstali jeho dva kamarádi. Marně mu vysvětlujeme, že to momentálně nejde. Je sobota poledne. Začínáme mít poznámky typu Hm, to je hezké, co teď. Zdá se, že máme obě mírnou tendenci obvinit z nastalé situace tu druhou.

Sestra zvoní u sousedky, která je kupodivu doma. Má její náhradní klíč. Ani ten však nepomáhá. Tak si od ní alespoň půjčuje tepláky a dostává i stoličku, aby nemusela celou dobu stát. Celou dobu, to znamená, dokud já něco nevyřídím. Nejprve mě napadne největší pitomost, že půjdu k policajtům, aby vyrazili dveře. Pak mi teprve sepne, že existuje nějaké číslo na havárie a že to bude zřejmě viset i někde zde, v tomto domě. V přízemí je naštěstí vitrína a v ní důležitá čísla. Jak jsem ráda, že mám mobil, kterému jsem se před lety dlouho bránila, protože nejsem závislák. Na centrále havárií dostávám číslo na zámečníka. Nemám si ho však čím zapsat, protože jsem tašku nechala před bytem. Putuji tedy s mobilem u ucha znovu do 1. patra a tam si teprve zapisuji kýžené číslo a vzápětí už hovořím se zámečníkem, který podle hlasu právě obědvá.

Mezitím se do akce zapojují druzí sousedi a těžce invalidní pán se ochotně pokouší nějakými záhadnými údery do dveří zprovoznit zámek. Samozřejmě marně. První sousedka jde venčit psa Maxíka a  před odchodem mi nabízí, že si k ní mohu pro jistotu dojít na WC, protože zámečník může přijet hezky pozdě. Ačkoliv slíbil tak půlhodinku, je z toho nakonec skoro hodina. To už jsou Maxík s paničkou dávno zpátky.

Zámečník je typ klasického hovorného řemeslníka. Dvakrát dloubne něčím do něčeho a dveře se otvírají. Zloději by to v případě pouhého zaklapnutí vskutku neměli moc těžké. Obdivuje kočky a sděluje, že mají doma také tři a ještě dva psy. Je třeba vyměnit celou poškozenou vložku. Do dveří se zřejmě někdo pokoušel dostat. Doufejme, že ne někdy teď.

Jednou to přijít muselo, neodpustím si dovětek, já jsem ti to říkala už dávno, že to jde blbě.

Unavený Míša uléhá a vmžiku spí. Sousedovic pubertální Mourek zvědavě vchází na návštěvu a v úžasu vidí kolem další kočky. Jindy sebevědomý Čert před ním prchá za záclonu na okno. Oprava stojí 1500 Kč. Na oběd jdeme v půl druhé do obchodního centra Krakov k Číňanům.