Nasedáme do autobusu a jedeme k dalším hotelům pro ostatní účastníky. Dle mne zbytečná ztráta času i pohonných hmot. Kdybychom všichni bydleli v jednom nebo dvou hotelích, bylo by to určitě jednodušší. Ale asi to jinak zařídit nešlo.
Naším dnešním cílem je BOSPOR. Cestou k přístavu zastavujeme a jdeme se podívat na mešitu. Než vystoupím já (jsem uprostřed autobusu, za mnou jde ještě spousta lidí), delegátka s tureckým průvodcem je už téměř v nedohlednu. Utíkat nemíníme. Nejsem na závodech, ale na dovolené. Doufám, že se s ostatními najdeme a sejdeme. Trošičku se koukám kolem a taky trošku fotím. Potřebuji přece přátelům ukázat, “jaké je to ve světě“. Přicházíme k Sulejmanově mešitě. Delegátka už dávno mluví. Snažím se aspoň něco zaslechnout.
Chceme vejít do mešity. Není to zcela jednoduché. Je nutné se zout a boty uložit do regálu či připravené igelitové tašky. Ten, kdo má kalhoty nebo sukni nad kolena, půjčuje si dlouhou zavinovací sukni. Ženy dávají na hlavu svůj nebo půjčený šátek. Hotovo. Jsme připraveni, můžeme dovnitř. Mešita je opravdu krásná. Stejně jako všechny ostatní. Je nač se dívat. Na kobercích klečí lidé - většinou muži a modlí se. Ženy a muži se musí modlit zvlášť. Důvod je jasný. Klečící či v kleku ležící žena před mužem by ho při pohledu na její pozadí odváděla od myšlenek na modlitbu. Zajímavé zdůvodnění.
Chci si vyfotit obraz. Rychlou chůzí ke mně přichází muž a ukazuje mi cestu ke dveřím. Dělám, že nechápu. Ukazuje na foťák a znázorňuje, že to fotit nesmím. Divím se a ukazuji na poblíž stojícího muže rovněž s fotoaparátem v ruce. On může?, ptám se skoro nahlas. Nic jiného mě momentálně nenapadá. Muž mě chytá za rameno a vede mě za pomyslnou čáru. Vzdávám to. Asi to tak mám být. Muži můžou. Já jsem JEN žena.
Míříme k autobusu. Delegátka s Turkem držícím v ruce logo CK už jsou zase vpředu. Někteří z nás si cestou kupují balenou vodu (2 malé vody 2 Tl = asi 20kč), jiní fotografují. Prodíráme se spoustou lidí, proplétáme se mezi auty. A najednou logo před námi mizí. Třeba se zase objeví - doufáme. Je nás pohromadě víc. Čekáme marně. Logo nikde, autobus tam, kde původně stál, nestoj. Začínáme být trochu nervózní. Po chvíli se hoch s cedulkou vynořuje z uličky. Radujeme se a spěcháme za ním. “Jdete příliš rychle, mnozí vám nestačí,“ říkám naší delegátce. “Chodím normálně“, odpovídá mi zcela klidně.“ "Ano, ale přiměřeně svému věku a nemyslíte na to, že ne všichni mohou jít stejně. Snad by nebylo na škodu trochu zpomalit ,ne?“ Probudila se ve mně „profesionální deformace“dlouholeté učitelky MŠ a následně vedoucí zájezdů seniorů. Delegátka se na mě dívá, chvíli váhá a pak jen slyším. "-Aha, tak jo."
Mám radost. Pomohlo to. Někteří mi děkují. Všichni jsme spokojeni. Nastupujeme do autobusu a jedeme do přístavu. Spousta lidí. Pouliční prodavači pitné vody, čaje, preclíků, které nosí v jakýchsi komínech na hlavě. Nastupujeme na loď. Je určena jen nám. Po téměř dvouhodinové nádherné plavbě vystupujeme a jdeme do restaurace na oběd. Jako předkrm si můžeme vybrat ze všeho, co je na podnosech či talířích na stole. Nejrůznější zeleninové, sýrové, rybí i jiné - mnou neidentifikovatelné saláty a pomazánky. Nakrájená rajčata, okurky, mrkev, zelený salát, pečený lilek, plněné mušle. Ochutnávám ze všeho trochu, abych byla v obraze.
Oběd si můžeme vybrat ze tří možností. Jakési karbenátky z hovězího masa, kuřecí plátky nebo ryba. Vybírám si kuře. Dobrá volba. Je měkké, chutné, k němu obloha, kopeček rýže a trocha hranolků. Po obědě dostáváme moučník a kousek dobře vychlazeného melounu. Jsme spokojeni víc, než jsme očekávali.
Po obědě nasedáme do autobusu a jedeme na nejvyšší horu v Istanbulu - na Camilcu. Zde se dostáváme po jednom z mostů spojující Evropu s Asií suchou nohou. Máme možnost pozorovat Istanbul. Trochu opar, ale přesto je vidět opravdu dost. Procházíme se po vrcholu. Spousta dětí si hraje v jakémsi dětském koutku na nejrůznějších atrakcích či průlezkách v borovicovém lese. Starší lidé či rodiče s malými dětmi sedí v čajovnách či v zahradních restauracích. U malých stolečků na malých židličkách. Někteří hrají šachy, jiní pro mne zcela neznámé hry. Obyvatelé Istanbulu zde prý jezdí za klidem a odpočinkem. Je zde spousta lidí, takže klid? Nevím, asi jen od hluku aut. Je zde ale dobrý vzduch. Moc dobře se zde dýchá.
Pobyt na Camilce končí. Jedeme zpět do Evropy. Cestou pozorujeme nádherné paláce, zeleň, stavby, vesničky i jiné zajímavosti. Přijíždíme zpět do ruchu velkoměsta.
