Bydlí s námi tchýně, na oslavu jejích 89. narozenin jsme šli do hotelu, kde pracuji, na slavnostní oběd. Hezky jsem ji učesala a nastrojila a já si oblékla kalhotový kostýmek, který mi na míru ušila moje sestra, vyučená dámská krejčová. A ona umí šít opravdu dobře.
Mého oděvu si všimla i majitelka hotelu a vysekla mi poklonu, že mi to sluší a divila se, že ještě někdo umí šít kvalitní klasiku. I ona, bohatá osoba, si obléká konfekci. Krejčovské salony prostě neexistují. Aspoň já o žádném nevím. Nejen u nás v Česku, ale ani v Itálii. Ani moje sestra se šitím neživí. Udělala si i zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra, šití měla jako koníčka. Vlastně mě obléká hezky hlavně ona. Umí i náadherně plést a vyšívat.
Ale to co umí ušít ona ještě není nic proti tomu, co jsem viděla u tatínka mého kamaráda z mládí. Byl to pánský krejcčí a šil doma v obýváku pánské obleky, ale jaké obleky! To byla velmi pracná umělecká díla. Hrbil se nad šitím od rána do večera a ručně prošíval, žehlil, tvaroval, napřoval a kouzlil obleky k nezaplacení. No, moc na tom nezbohatl a nejspíš ani nikdo jiný, takžíe nápis "Krejčovství" už nikde asi nenajdeme. A co hůř, mizí i obchody se slušnou konfekcí. Nevím, jak jinde, ale já jsem vyrůstala v krásné Kroměříži a v historickém centru města a na jejich hlavních třídách byly řekněme značkové obchody, vyhlášená cukrárna a mléčný bar, a taky "kovomat", kde měli všechno od hřebíku až po vařečku, obchody s metrovým textilem a oděvy a spousta jiných. Každý obchod měl hezky upravené výkladní skříně, ze kterých na vás dýchala atmosféra ročních období a svátků.
A to byla zase moje práce. Aranžérka. Další zapomenuté řemeslo. Obchodníci výklady zalepili foliemi, nebo rovnou zrušili, hezké aranžmá už se vidí vzácně. Ruční psaní nahradily počítačové tisky. My jsme uměli psát štětcem i plochým perem, každý vystavený kousek zboží měl od nás ručně napsanou cenovku. Také jsme z papírových tapet, hobry a polystyrenu kouzlili poutače a občas k nám do aranžovny zavítal obchodní zástupce s uměleckými propagačními fotografiemi velkého formátu. Také jsme před Vánocemi, když už byly výkladní skříně dávno vyzdobené a rozzářené baňkami a světelnými poutači, vyzdobili přízemí radnice na hlavním náměstí a byla tam výstava výrobků studené kuchyně. Kuchaři předvedli skutečná mistrovská díla, nádherně vyzdobená, takže se sliny sbíhlaly a lidé si kupovali losy a šťastlivci šli domů s dorty a mísami chlebíčků a salátu.
Všichni aranžéři ve městě jsme se znali a občas si vypomáhali. Mně se moc líbila práce aranžéra metrového textilu. Uměl nádherně řasit látky a vytvářel z nich úžasné kompozice jen s pomocí silonového vlákna a špendlíků. Uměl z kousku látky našpendlit celé oblečení. Dnes je hezká výkladní skříň vzácností. Zato vás pořád otravuje televizní reklama a letáky ve schránce. Na místě kdysi "luxusních" obchodů jsou kutlochy s nekvalitními levnými šmejdy nebo herny s automaty. Možná v Praze a jiných metropolích je to jinak, ale nežije se jenon tam.
Inu, pokrok nezastavíš. Ale nešine se náhodou sem tam z kopce? Co si o tom myslíte vy? Pojem - kvalitní ruční práce jednou úplně zmizí? Už se necení? Nebo je tak vzácná a drahá , že už si ji nemůžeme dovolit? A co zmizí příště?!
Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |