Kouzlo časů minulých:
Úžasné řecké tanečky

Kouzlo časů minulých:
Úžasné řecké tanečky

13. 3. 2015
Když už, tak už. Když už jsem se zmínil o zámečku v naší dědině a rekreační budově vedle něj, tak už vám nemohu zamlčet jeho další historii, která ostatně zanechala v mém životě zásadní vykřičník. Ale nepředbíhejme.

Malá informace na úvod: Po skončení druhé světové války vypukla v Řecku občanská válka mezi komunistickými a pravicovými partyzány a trvala od roku 1945 do roku 1949, kdy byli komunisté poraženi a tvrdě pronásledováni. A tak se rozutekli i s rodinami tam, kde byla ochota je přijmout a pomoci jim. Náš stát byl mezi prvními, který začal řecké emigranty přijímat. A tak se stalo, že rekreační budova vedle zámečku byla změněna na Domov řeckých dětí, o které se staral náš zdravotnický personál a vypomáhaly řecké ženy. Jejich muži byli rozptýleni v továrnách po celé Moravě a za svými manželkami a dětmi čas od času přijeli.

Jak se říká: Ne jenom prací živ je člověk, a řecká děvčata, mnohá ve věku mezi patnácti až dvaceti, se chtěla také bavit. To jsme my hoši pochopili hned, jak jsme je omrkli. A tak se stalo, že vznikl jakýsi taneční kroužek, ve kterém jsme se učili řecké tance a pár řeckých slov. Při pozdějších návštěvách Řecka a Kypru mně byly dobrým pomocníkem. A tak se pod okny "ozdravovny", jak se jí říkalo, ozývalo: "Jásu" (ahoj), "Ti kánis?" (jak se máš?). Odpověď zpravidla zněla: "Kala." (Dobře).

"Taneční hodiny" probíhaly jednou týdně a zpočátku jsme se trochu oťukávali a zjistili, že řecká děvčata jsou oproti našim ještě více odtažitá. Později, když jsem viděl jejich tance přímo v Řecku, mně to bylo jasné. Tančí se v kruhu, kde se tanečníci drží za ruce a tanec ve dvou a líčko na líčko je skoro vyloučen.
Po ukončení tance se neříkalo slečně "Efcharistó" (děkuji) a ona neodpovídala" Parakaló" (prosím). Tančili jsme v jednom kuse na hudbu, kterou vyluzoval stařičký gramofon, ke kterému nechybělo pár desek. Samozřejmě, že jsme se pokoušeli o jednotlivý přístup mimo taneční kroužek, a tak třeba ze mě vypadlo: "Simera spera?" (Dnes večer?) Odpověď zněla: "Ne." (Ano). Tak jsem se omluvil: "Signómi" (promiňte), aniž bych věděl, že jsem překazil schůzku nám oběma, protože "Ne"je ano a ano je "Ochi."

Děvčata z dědiny zvětřila hrozící konkurenci, a tak se jich pár přidalo. A tančili jsme celé léto a řecká děvčata se postupně "vypařila" a zůstaly jen vdané Řekyně a těm do tance nebylo. Tak jsme to zabalili.

V dědině však dodnes najdete stopu po této době. Je jí třeba Bursas Charalambos, mnohonásobný rekordman v žonglování s míčem, o kterém už byla řeč /Kouzlo časů minulých: chudobinec/ a který je synem Řeka, který pracoval v "ozdravovně" jako topič a říkali jsme mu Fokos. A pro mě z té doby zůstal věrný přítel Stavros Masouras, který žije na Kypru a čas od času jej navštěvuji. Ten si ovšem zaslouží samostatné povídání.
Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.