Moje ranné dětství bylo bezstarostné a krásné, ale pro mé rodiče pravý očistec a zkouška odvahy, co vydrží. Byla jsem veselé rozpustilé dítě s velkou fantazií a milovala jsem, když se okolo mě stále něco dělo. A když ne, stačilo tak málo...
Už ve školce jsem všechny zlobila jak se patří. Hračky, které jsem doma neměla, jsem si potají odnášela po kapsičkách. A když se na to přišlo a domluvy nepomáhaly, jednoduše jsem si nacpala třeba korálků plnou pusu. Druhý den dílky stavebnice - a tak to šlo stále dokola. Doma stále přibývaly hračky, které mi nepatřily. Mateřskou školku jsem každé odpoledne opouštěla tím, že mě vzali za nohy a vyklepávali jako polštář, dokud ze mě všechno nevypadalo.
I na procházkách se mnou bylo peklo. Vždycky v nestřeženém okamžiku se mi podařilo utéct a schovat se mezi stromy v lesíku, kam jsme si chodili hrávat. Až když jsem uznala, že jsou učitelky dost vyčerpané a naštvané mým zoufalým hledáním, vykoukla jsem zpoza stromu a udělala na ně: "Kuku, tady jsem!" A tatínek jako ředitel divadla a vážený pán v letech dostával šetrné zprávy o tom, jaká je jeho princezna zlobivá uličnice.
Pak ale přišla první třída a já po pár dnech školní docházky měla jako jediná ze třídy notýsek, kam mi paní učitelka denně psala červeně zprávu: dnes opět zlobila. Jen výjímečně v něm modře stálo: dnes byla hodná. Máma s tátou už nevěděli, co se mnou. Bít mě nechtěli, domluvy na mě jaksi neplatily, tak se obrátili o pomoc na jednoho známého psychologa. A ten jim poradil úžasnou věc, zakázat mi, co mám nejradši. Naši se dlouho nerozmýšleli: "Ona moc ráda jí". A bylo rozhodnuto.
Naše rodina ctila a dodržovala, pokud to šlo, společné snídaně, obědy i večeře. První den u snídaně měli všichni koláče s kakaem, přede mnou stála sklenice vody a patka suchého chleba. Věděla jsem, že naši byli u kohosi na poradě o mém zlobení, tak jsem neprotestovala a neodvážila jsem se ani pípnout. Ze školy už jsem ale přiběhla v poledne hladová a situace se opakovala. Moje nejoblíbenější jídla stála na všech talířích okolo, jen přede mnou opět patka suchého chleba a sklenice vody. Hnaly se mi slzy do očí, ale dětská hrdost a jakási vzpupnost mi nedovolila víc. Chroupala jsem okoralý chleba a tiše záviděla.
Večer už jsem měla hrozitánský hlad. Celé odpoledne máma běhala okolo plotny, pekla moje oblíbené kuřátko, vůně si linula všude po domě. V kuchyni pak krásně prostřela a připravila hody s těmi nejvonavějšími dobrotami. Mě zanesla do pokoje opět vodu s chlebem se slovy, že až se naučím slušně chovat a přestanu zlobit, teprve pak dostanu pořádně najíst.
A pak máma s tátou a bráškou zasedli ke stolu tak, abych na ně z pokoje viděla. Připlácla jsem nos na skleněné průhledné dveře, bulela a štkala jako želva a pozorovala, jak se moje rodina cpe. Ó, jak stateční museli být v tu chvíli moji rodiče, když mě tam tak viděli stát. Táta brečel do talíře taky a máma ho konejšila slovy: "Vydrž, teď to nesmíme vzdát". Vydrželi to oba a já usínala s prázdným žaludkem a velkým ponaučením.
A světe div se, od té doby jsem začla nosit samé pochvaly, jen tu a tam se začervenal zápis a zanedlouho paní učitelka zrušila můj notýsek úplně. A stala se ze mně konečně normální školačka. Jen ten apetit k jídlu mi zůstal do dneška.