Má to jeden štěstí. Mnozí se do Alhambry nepodívají za celý život a mně se to podařilo hned třikrát: v Granadě, kde Alhambra stojí v plné své neuvěřitelné kráse, v tuniském Hammametu, kde si jeden hotel od ní vypůjčil jméno, a v pražské stejnojmenné pasáži. A právě o ní bude mimo jiné řeč.
Na trhacím kalendáři v kuchyni se trhání listů zastavilo na některém z týdnů května 1952 a právě v tomto týdnu jsme my, učni Tesly Valašské Meziříčí, vyrazili na exkurzi do sesterského podniku Tesla Karlín. V třídenním programu bylo počítáno s mnohými prohlídkami krás matky měst a vrcholem byla návštěva Národního divadla a opery Prodaná nevěsta.
Praha pro mě nebyla až tak španělskou vesnicí, protože jsem tam byl několikrát u příbuzných a také na zkouškách, když jsem chtěl vstoupit na filmovou školu. Přesto spousta rad, kterou jsem dostal od Pražáků, kteří se se mnou učili, byla k nezaplacení. A tak jsem věděl, že kromě Národního divadla, Národního muzea, Hradčan, Václavského a Staroměstského náměstí, Lorety a stadionu Sparty, existují také bary Kosí hnízdo na Národní třídě, Pět P na Václaváku a Alhambra, rovněž tam, kousek od Koruny.
Ubytovaní jsme byli v Ungeltu na konci Celetné ulice, a pokud mne paměť neklame, byla to tenkrát jakási levná ubytovna, odpovídající vybavením svému názvu. První večer jsme oťukávali nejbližší okolí, srovnávali orloj se sochou Radegasta na Radhošti, vyslali zkušebního chrousta do hospody s cílem, aby ověřil, zda vyžadují občanku při objednávce piva hostem, který patří mezi holobrádky, a protože nás bylo na pokoji kolem deseti, dělali jsme brajgl až do půlnoci.
Druhý den jsme zajeli tramvají do Karlína. Zastávka byla hned před Teslou, a tak jsme to stihli za pár minut. Exkurze podle odezvy v kolektivu nic moc, jak by také ne u šestnáctiletých výrostků, kteří nosili průšvihy jen tak volně po kapsách. Oběd nepamatuji, zato projev kádrováka mně utkvěl v paměti dodnes. Vytáhl na světlo boží obvyklé úderníky, Stachanovem počínaje a Kolesnikovem konče, proklel imperialisty a varoval před mandelinkou bramborovou a nakonec přečetl zdravici hornickým učňům do Karviné. Ruce vylétly okamžitě nahoru. Konečně konec. Schváleno a odesláno. Jak kdybych viděl, jakou měli horničtí učni radost po přečtení zdravice.
Nastaly přípravy na večerní představení v Národním divadle. Každý měl kromě kraťasů a trička s sebou i "pořádné" oblečení, a kdo neuměl uvázat kravatu, byl v nevýhodě. Rád jsem pomohl. Vyšňoření jako u nás na dědině do kostela, postávali jsme před sedmou ve vestibulu Národního divadla a čekali, kdy nám pan učitel Orálek (ano, je to otec onoho pana Orálka, který se často objevuje v televizi coby ochránce beskydské přírody) rozdá vstupenky. Předem jsem jej poprosil o několik lístků na kraj s odůvodněním, že je nám s kamarádama nějak mdlo a kdoví, co z toho vznikne. Bylo mně vyhověno. A tak jsem spolu s Maliňákem, Plánkou, Onderkou a Jurou Sekerovým seděl s dobře připraveným alibi na kraji řady a po první přestávce jsme se postupně vypařili uskutečnit náš záměr napít se plnými doušky nočního života, obzvláště všech možných neřestí, které se daly jenom tušit.
Z výše uvedených barů se nám zdála podle názvu nejexotičtější právě Alhambra. Když jsme zahnuli z Národní třídy na Václavák, kousíček po levé straně blikal neonový název Zlatá husa a menší v pasáži, Alhambra. U pokladny vyvěšený program sliboval tanečnici, která měla dokonce obnažené pravé rameno, zpěváka a zpěvačku o kterých jsme neměli podle jména ani tušení, a hlavní hvězdou večera byl Jarda Štercl. Pravda, znali jsme pouze jeho hlas z rádia a z toho, že jej uvidíme na jevišti, jsme byli u vytržení. Omrkli jsme, zda vedou funkci vyhazovače. Nevedli, což bylo druhé dobré zjištění. Na vstupné si už nepamatuji, ale vím, že nám zbytek peněz stačil na sedmičku Rumunského bílého, jehož litr, jak jsme často zjišťovali, stál v obchodě čtrnáct korun.
Po zaplacení vstupného jsme sešli po schůdcích do mezaninu a tam nás číšník bez mrknutí oka posadil ke stolu a myslím, že jsme všichni poprve slyšeli, že nám někdo říká pánové. "Tož sedmičku Rumunského bílého a pět sklének," pravil Laďa Maliňáků a díval se přitom někam do kouta.
"Prosím pánové," odpoklonkoval se číšník, jehož chůze připomínala Kačera Donalda, kterého jsem si pamatoval z amerických grotesek, jež jsme půjčovali ve Středisku pro výchovu filmem a diapozitivem. Večer se přehoupl přes desátou, sál se pomalu plnil, začaly cinkat sklenice, přibývalo i osamělých žen, které s nevšedním zájmem pozorovaly osamělé muže a naši skupinku přelétly nevídaně rychle. Ozval se i orchestr a představili zpěváci. Ve swingovém rytmu se několik párů dalo do tance a všichni čekali na jedenáctou, kdy vystoupí Jarda Štercl. Dočkali se tak jako my. Na rozdíl od nich jsme ovšem už neměli málem co usrkávat a číšníkův pohled, když nás míjel, vyjadřoval mírné pohrdání. Nešť.
V jedenáct se otevřela opona a uprostřed v plné své nahotě stála socha ženy, vyrobená nejspíš z papíru a zpevněná sádrou. S mnoha úklonami na všechny strany, jak už to bylo v jeho nátuře, vstoupil na jeviště Jarda a uchechtával se od ucha k uchu, pochopitelně také proto, že jej přivítal bouřlivý potlesk. Hleděli jsme na něj jako u vytržení s otevřenou hubou a tleskali a tleskali. Skeč, který Jarda sehrál jako jediný herec na jevišti, hýřil vtipem, dvojsmysly a jediné, co jsem se z něj zapamatoval byly věty: "Tomu sochaři se to sochalo. Ať tesal, kde tesal, pokaždé zaplesal." A alou do Ungeltu. V půlnoci zavírají.
Jarda Štercl už předvádí svůj osobitý humor a herecký styl dávno tam nahoře, Alhambra však existuje dál a poněkud se "odvázala". Alespoň jsem slyšel, že nese ve svém názvu dovětek: "striptýz bar". Kosí hnízdo a Pět P se asi vypařilo, ale já si jich užil o deset let později. Jestli si vzpomenu, pochlubím se.
Závěrem prohlašuji, že pan učitel Orálek, který se o naší anabázi dověděl, zamhouřil obě oči a já měl dokonce dojem, že trošku litoval neúčasti v ní.
