Ta dvě děvčata k nám docestovala na ostrov v září minulého roku se skupinou sportovců, maratonců. Bylo již pozdní léto, slunce stále pálilo a moře lákalo.
Den začínal ráno na terase. Pozdravem slunci. Cvičili jsme všichni. Po lehké snídani a poklábosení venku u společného stolu jsme si řekli plán dne. Karolína si vždy vzala své propriety k moři, přibalila knížku a foťák a mizela na kouzelnou pláž „u nás za humny", kam chodí málokdo. Je tam totiž obtížný sešup k moři, ale o to nádhernější je tam průzračné moře. Byla přísná veganka. A tak u našeho stolu sedávala jen po ránu, kdy se ještě nekonzumovalo maso a pro ni další nepřijatelné potraviny.
Byla krásná. Vysoká, tmavá pleť, opálená, havraní neposlušné vlasy. Chodila netradičně oblékaná. Vše rozevláté, volné, dlouhé, pohodlné. Na hlavě slamáček. Zmínila se, že zabíjení zvířat je pro ni odstrašující. Docela jsme tomu rozuměli, ale nazastavilo nám to vidličku s chutným kouskem masíčka při cestě do úst. Vegani totiž nejedí ani ryby.
Karolína žila v chaloupce na úpatí Orlických hor. I tam sbírala v přírodě, co se dalo, a jedla to. Konzumní život jí byl naprosto cizí. Byla originál. Byla zvláštní. Ostrov uprostřed moře byl pro ni ráj! Kolik snědla mandarinek, pomerančů, granátových jablíček... Večer vždy přinesla torničku něčeho, co bych si nemyslela, že se dá jíst. Bobulky, šištičky, trávy, léčivky, houbičky... ve všem se vyznala, vařila čajíčky, dělala tinktury... skoro jako bába kořenářka. To jsme koukali! Dokonce vysávala z kvítků šťávy a pyl jako včelka a kvítka i jedla.
Když jsme byli společně s partou na výletě na kole a leželi jsme na skalisku nad mořem, zvedla se jako první a jen tak lážo plážo skočila šipku asi z pětimetrového útesu. Zírali jsme. V zimě prý ráno vezme běžky a vrací se až se setměním. Dělala si jen to, co sama chtěla. A tím jaksi šla trochu proti davu.
Karolína měla hodně přátel, takových "cvoků" zaměřených na ezoteriku. Většinou neměli ani mobily, ani tablety, a když se sešli, tak si ještě byli schopni povídat jako za starých časů a nečučeli do monitorů.
Přesto jsem poznala, že je Karolína smutná. Že se jí muselo něco stát. Až jeden z kamarádů nám řekl, že Karolína tři dny před příjezdem na ostrov potratila. Nebyla ani u lékaře. Je pro přírodní léčbu. Nebrala žádné léky. Rozhodla se, že přesto pojede k moři a že ji moře vyléčí. Vracela se za 14 dní v pohodě do Prahy. Od té doby jsem ji neviděla. Vlastně na Vánoce mi poslala pozdrav: „Pozdravuj moji zátoku a řekni jí, že jsem v tom!"
Veronika byla druhá dívka, co s námi sedávala u stolu. Veliká sportovkyně, hlavně běžkyně. Krásná drobná blondýna. Přijela i s kamarádem, osobním trenérem. Trénovali opravdu fest. Nevím, jestli si to umíte představit. Skoro třicetistupňová vedra a běh na sv. Nikolu – nejvyšší horu na ostrově Hvar. Pár lidí běželo, pár lidí šlo pěšky jako já. Překrásný výstup. Budu muset najít fota. Veronika, dívka moderní doby. Vzdělaná, úspěšná manažerka mezinárodní firmy. Vždy šik oblečená a s jiskrou v oku. Příjemná, veselá. Ale zdála se mi také trochu smutná. Veronika se mi k mému údivu jednou večer svěřila, že 3 dny před odjezdem se dozvěděla, že je těhotná.
Byla z toho trochu vyvedená z míry. Nečekala to. Nebyla na to připravená. Měla odjíždět na stáž do USA. Měla veliké životní a obchodní plány. Jak se rozhodne? Čemu dá přednost? Malému človíčkovi či kariéře? Toť v dnešní dravé době dilema. A víte, jakou zprávu jsem dostala včera mailem? Na Boží hod velikonoční se jí narodil Honzík! Drobounký jako ptáček. Oba jsou zdraví a šťastní.
Tak jsem Vám přátelé napsala osudy dvou dívek, rozličné, ale oba s dobrým koncem. Ale on to není konec, ale začátek všeho...
Víte, milí, kolik osudů a příběhů se u nás v pensionu odvíjí? A my jsme kolikrát jejich nechtěnými svědky. Kolik smíchu, ale i slz a hádek jsme zde vyslechli... Kdyby stěny povídaly! A když nebudou povídat stěny, tak se pokusím vyprávět já. Jsou zde náměty skoro na román.
Přeji krásné dny a pozor na ty stěny, mají uši!