Sám odděleně název Židé z Říma zní hrozivě, totiž Italové z Říma byli považováni za nejnepříjemnější klienty a Židé měli pověst náročných, přezíravých či neuznalých lidí, a tedy měli pověst těžké či tíživé skupiny. Já se tenkrát teprve rozjížděla a představa skupiny Židů z Říma, ještě k tomu označené za VIP čili very important persons, mi doslova naháněla hrůzu a brala klidný spánek.
„Nemohl by si ji vzít někdo jiný?“, namítla jsem na letišti ještě pár minut před příletem.
„Ne, tu skupinu máš ty.“, odvětila rezidentka a považovala rozhovor za ukončený.
Strašně jsem se jich bála, pořád jsem si něco opakovala, hlavně židovskou tradici.
„Holky, co já jim budu povídat? Přece nebudu vyprávět ty běžné věci o židovské tradici. To je jako nosit dříví do lesa“, zoufale jsem naříkala. Přestože mě většina děvčat utěšovala, z jejich tváří jsem vyčetla úlevu, že skupinu nedostaly ony.
Skupina byla opravdu jiná. Jedli jsme odděleně, ne v hotelu jako většina skupin, ale v židovské radnici v přízemí, kde byla pro ně připravena židovská kuchyně. Tam jsem prvně ochutnala něco úplně nového, co jsem ani neuměla pojmenovat.
I program se vymykal průměrným akcím. Navštěvovali jsme nejen Židovské muzeum, ale i Staronovou synagogu, kde se každou sobotu předčítá z Tóry. Když jsem měla vykládat ve Staronové synagoze, předříkala jsem vše, co jsem tehdy věděla a tu mě jeden Ital přerušil:
“Dobrý, dobrý, my to známe a ty taky.“
Viditelně se mi ulevilo a strach ustoupil do pozadí, aby uvolnil cestu ke sblížení.
Když v sobotu ráno přišli do Staronové synagogy znovu, poznala jsem onu skutečnost, onu židovskou tradici, o které jsem dříve jen mluvila. Sobota je den šabatu, den volna. Modliteb. Šabatová ranní bohoslužba trvá dvě hodiny. Není zde žádný oltář ani varhany. V den šabatu vešli muži do hlavní síně, ženy pak dozadu do vedlejší místnosti, aby sledovaly modlitby oddělené zdí, pouhým otvorem pro oči.
Křesťané jsou se svou modlitbou sami, ale Židé se modlí společně, stojí ve východní části synagogy, všichni mají na hlavě pokrývku a záda jsou zahalena v modlitební plášť. Nikdo nemá sepnuté ruce jako křesťané v kostele. Při modlitbě se rytmicky kývají dopředu a dozadu. Všichni se modlí hlasitě. Tato aktivní účast na modlitbě dává člověku dojem jakési sounáležitosti. Takto jsem viděla skupinu, když jsem neuváženě vešla do hlavní sině Staronové synagogy, abych oznámila vedoucímu, že se všichni sejdeme před vchodem synagogy, jakmile skončí modlitby. Neuvědomila jsem si, že už dovnitř po zahájení modlitby jako žena nesmím, a setkala jsem se s mnoha páry očí, vyčítavých a tvrdých. Rychle jsem vycouvala a omluvila se.
Nejpůsobivější byl výlet do Terezína. Byli to vesměs starší lidé a někdy mi připadalo, že koncentrační tábor zažili na vlastní kůži. Nikdo o tom však nemluvil.
V noci jsem si ještě doplňovala poznámky o všech malých koncentračních táborech, sběrných či pracovních, na území republiky. Vypisovala jsem si poznámky, studovala až do tří do rána. Ráno jsem sotva udržela oči, po celém těle jsem cítila napětí, nervy naprosto vybičované.
Do Terezína, do Malé pevnosti jsme vcházeli za zpřísněných podmínek. Úplně sami jsme procházeli celami, nikdo nesměl být před námi ani za námi.
Pak následovala prohlídka Muzea na náměstí. Bylo pošmourné dopoledne, nebe pokryla šedivá mračna, vál chladný vítr a vůbec počasí bylo zachmuřené, šedé a ponuré jako celá prohlídka pevnosti. Obdélné náměstí obklopuje řada stromů, černých s masivními kmeny, silné větve byly uřezané jako pahýly a celé náměstí působilo pochmurně a ponuře. Nic zde nepůsobilo vesele a živě, naopak převládala černá barva stromů bez květů a tmavě šedá barva oblohy a o něco světlejší šedá lehkého oparu ranní mlhy. To ráno bylo náměstí téměř vylidněné a působilo smutně a opuštěně. I jejich oči zvážněly a lehký závoj smutku a vážnosti zahalil celou skupinu. A taky tiché pokory.
Ale nejsmutnější vůbec byla návštěva Krematoria. Když jsme se zastavili před budovou na hřbitově, byli jsme úplně sami, kolem nás stovky křížů a hrobové ticho, které dýchalo intenzitou prožitku.
V Krematoriu na nás čekal tamější průvodce. Byl to starší pán. Mluvil tiše, uvítal skupinu. Jedna Italka se během ticha k němu obrátila a spontánně pronesla:“Jidiš?“ Byla přesvědčena, že i on je Žid, a chtěla si s ním promluvit. Ale on se zamračil, zavrtěl hlavou a pozval nás do vedlejší místnosti, kde bylo mrtvým odebráváno zlato ze zubů, a podobně. Přiblížil se ke mně a povídá:
“Ona chtěla vědět, jestli jsem Žid, a já řek´, že ne. Já jsem, ale nechtěl jsem jí to říct.“
Mě ale jeho odpověď zamrzela, neboť ta žena cítila sounáležitost a byla očividně zklamaná a zároveň zmatená. Co tyto dva lidi oddělovalo, že zapřel svůj původ? Byla to snad minulost, která svazovala jazyk a nedovolila jej rozvázat?
Pak jsme vešli do místnosti, kde stály čtyři pece. Průvodce, onen starší pán, tiše vykládá tlumeným hlasem, ukazuje na vozík, kde bylo položeno pět mrtvých těl a znázorňuje rukou směr pohybu do pece. Já tlumočím rovněž ztišeným hlasem a najednou průvodce řekl, jakoby se chtěl ospravedlnit a omluvit své zapření:
„Já vám to ukážu.“
A hned otevřel pec, prudce strčil do vozíku a ten se rázem rozjel, a než jsme se probrali, vozík byl v peci. Ozvala se rána, pec se zavřela, v jejích útrobách skončil vozík. Bylo to tak nečekané, v mrtvém tichu plném pokory a soucítění vyšla rána jako výkřik trpících. V očích všech se zračilo zděšení, v místnosti bylo šero a chladno a já cítila, jak mi běží mráz po zádech.
Cesta nazpátek proběhla tiše, mluvili tlumeně a většinou jen seděli a dívali se vážnýma očima ven z okénka autobusu. Za mnou seděl starší muž. Vždycky, když jsem se ke skupině otočila a naše oči se setkaly, viděla jsem v jeho očích strašný smutek. Ty hnědé, krásné, hluboké oči mluvily o utrpení, které za svůj život viděly.
Po prohlídkách všech pamětihodností přišlo na řadu nakupování. Měli zájem o látky, chtěli si nějaké koupit. Odvedla jsem je do tehdejšího Domu látek na Jungmanově náměstí.
Historie nám říká, že Židé již od 13. století byli omezeni v řemeslech, jejich hlavní obživu tvořil obchod, případně finančnictví. A v tom je myslím nikdo nepřekoná. Peníze, obchod, to je silná stránka Židů. Myslela jsem si, že je to spíš teorie, ovšem onen den jsem pozorovala obrovskou změnu v chování Židů. Už to nebyla ta skupina Židů s bolestným a smutným výrazem v očích, naopak jejich oči ožily při pohledu na látky. Očima přelétli látky a zastavili se u těch nejkvalitnějších, a tedy i nejdražších.
Mně se najednou naskytla podívaná na pátravé a zkoumavé pohledy bystrých a mazaných obchodníků, kteří se nedají napálit a na dálku poznají zlato od pozlátka. Jedním pohledem odhadli kvalitu látek. Napřed se dotýkali jen očima, které hbitě vyhmátly to nejlepší, co na pultě bylo. Pak přistoupili k nejkvalitnějším, jemně se dotýkali látek, které jim proklouzávaly mezi prsty, prozkoumávali a nakonec nakupovali. I prodavačka je tehdy udiveně pozorovala, nebyla totiž zvyklá na lidi, kteří přijdou a kupují látky za tisíce. Vyzařovala z nich jistota bohatých lidí, výraz jejich tváře byl sebevědomý, oči chladné až tvrdé, pohledy jisté a pevné.
Nakonec se ukázalo, že zdaleka tak nepříjemná náročná klientela nejsou, a docela dobře jsme spolu vycházeli.
Když jsem se po rozloučení se skupinou vrátila do hotelu Pyramida, řekla jsem děvčatům: „Holky, vy jste říkaly, jak je těžké mít skupinu Židů, ale tak hrozný to nebylo.“
„No, někdy to vyjde“, odpověděla jedna.
“Ano, někdy to vyjde“, přitakala jsem jí, ale přece jen jsem byla ráda, že už to mám za sebou.
