Prašná cesta se vine pod strání, na které je posazena chaloupka jako z pohádky. Dřevěnka září čerstvým nátěrem a v oknech jí svítí bílé záclonky. Truhlíky pod okny rozkvetlé červenými muškáty, zahrádka s rybízem a ještě s nezralými švestkami. Stromy jsou staré, ale plodné. Ráj.
Vítá nás Vojtěch, manželův kamarád, který vyšel z maštale přilepené k chaloupce. Ze dveří zvědavě vykukuje koňská hlava. S Vojtěchem si okamžitě padneme do oka, i když je o deset let mladší než já. Je veselý, dobře naložený. Jdeme do chaloupky, kde už chystá kávu Klára. Žíjí spolu na psí knížku už dobrých dvacet let. V sednici je vše takové postarší, ale útulno a čisťounko, i když se u kamen rozvalují dva psi. Počáteční rozpaky rychle překonáme a za chvíli se u kávy bavíme jako staří známí.
Jdou měsíce a my se k nim občas vracíme na návštěvu. Plnými doušky u nich čerpáme dobrou náladu a pohodu, v chaloupce nikdy nechybí. Je to takové pohlazení po duši. Slovo dá slovo, a tak se Kláry ptám, proč se nikdy nevzali. Mají spolu skoro šestnáctiletého syna, o chaloupku se starají rukou společnou. Klára si jen povzdechne. Svatba už byla na spadnutí, ale dozvěděli se to lidi ze vsi. Na Vojtu tlačili, znáš to, chlapi a jejich řeči, až nakonec couvnul a zasekl se a o svatbě nechce ani slyšet. Mráček z Klářina čela rychle mizí a ukazuje mi nový přírůstek do sbírky čarodějnic - Vojtěch jí nosatou čarodějnici dovezl z nedalekého městečka. Každou chvíli ji tenhle chlap, který žije na samotě ve staré německé chalupě a tahá s koněm v lese dřevo, překvapí dárkem. Romantik v gumovkách. Chlap se srdcem na správném místě.
Pak se pustili do opravy dřevěnky. Nová střecha. Klára se pyšní koupelnou vyvedenou ve dřevě a červenobílou kuchyní. Jednoznačně však u mě vyhrávají novotou zářící kachlová kuchyňská kamna. A když se dost vynadívám, navzdychám, Klára ke mně, s šibalskými ohníčky v očích, natáhne ruku. Na prsteníčku nový prsten, pane jo, snubní! My jsme se vzali, směje se. Vojtěch nás posledně slyšel mluvit o svatbě, a tak se rozhodl k činu. Oběma gratulujeme a jsme šťastni za ně. Klára je obyčejná ženská, ale taková pohodová. Trošku jí závidím tu její chaloupku, ta mlžná rána s deroucím se sluníčkem, kdy sype slepicím zrní, pustí koně a ovce do ohrady na pastvu - no, idylka.
A pak změna. Klára chce řidičák, chce jít s dobou a být mobilní. Vedlejší chalupu totiž koupil učitel z autoškoly a Klára se zamiluje do představy sebe za volantem vysněného autíčka. Kupují počítač, aby se testy mohla učit na něm. Jednoho dne má v rukách čerstvý řidičský průkaz a Vojtěch kupuje auto, jemu prý stačí kůň a nebo traktor, smějí se oba. Klára objevuje svět daleko za hranicí jejich pastviny, a to nejen díky autíčku. Svět internetu. Na můj mail mi začnou chodit tak "trochu" lechtivé maily od ní. Pánové v Adamově rouše. Nestačím se divit, maily mažu a pak už mažu vše z její adresy. Nenapíše tři kloudné věty a mě její internetová zábava nikdy nebrala. Najednou se odmlčí. Aha, přestalo ji to bavit, konečně. Čas plyne a my se tak nějak míjíme.
Snad po roce se u nás zastaví Vojtěch. Kde je Klára, ptám se. Hledí na mě chvíli beze slov a mě bere zlé tušení. Je nemocná? A Vojta se dá do vysvětlování. Ne, není nemocná. Odešla od nás, už to jsou dva měsíce. Zírám na něho a nechápu význam vyřčených slov. Co se stalo v té pohádkové chaloupce na zelené stráni pod švestkami?
Klára zjistila, že ta chaloupka už pro ni nemá žádné kouzlo, přestala ji bavit samota, chce žít, chodit do divadel, do barů. Nechce přistoupit na žádné řešení. Chce pryč. Klára je totiž zamilovaná.
Jednoho dne po ní na stole v kuchyni zbyl pouze načmáraný dopis. Do auta naskládala své věci, vzala všechny peníze, co doma byly, a vyrazila na druhý konec republiky za svojí internetovou láskou. Syna i muže nechala za sebou úplně stejně lehce jako tu drůbeží havěť. Po dalších dvou měsících se vrací, láska skončila, peníze se rozkutálely, ale dluhy, ty jí z jejího výletu zůstaly. Chce se vrátit, ale žít s Vojtěchem už nechce.
Konec je hořký jako pelyněk, tak, jak takové konce bývají. Idylka z chaloupky s bílými záclonkami a červenými muškáty skončila jako zmuchlaný papírový kapesník, zmáčený od slz.
Suď, jsi-li bez viny.
