V celém lese bylo znát, že přišlo jaro. Nebe bylo modré a sluníčko svítilo. Ptáci zpívali, stavěli si hnízda a klubala se první mláďátka. Taky veverka Rézinka ze starého smrku už opatrovala dva malé veverčí kluky a jednu holčičku.
Víla Majdalénka brzy ráno otevřela okýnko a celým paloučkem se nesla její veselá písnička. Malý zajíček v pelíšku zvedl hlavičku. Pak se protáhl a hop, už běhal po louce. Napřed si umyl ranní rosou celý čumáček a oči a nezapomněl ani na svá dlouhá ouška. To aby byl zdravý a celý den čiperný. A pak se začal shánět po kamarádech.
Kde je srneček Tonda? A jeho nová kamarádka, klokaní holčička Deniska? Že se mu zase schovali? A zajíček už poskakuje po louce, sem tam ukousne travičku, a při tom je hledá.
„Tady za lískovým keřem nejsou, že by byli za tím velkým trsem jetele? Tady taky nejsou,“ mudruje zajíček a nepřestává hledat. Hopky hop, sem tam skok, kamarádi pořád nikde.
„Baf,“ ozvalo se přímo za ním. No, ten se polekal.
„Hihihi, hahaha,“ smáli se mu srneček i Deniska.
No tedy! Zajíček se rozběhl, že je trošku prožene. V tom, jejda, špatně se odrazil a cák. Skočil přímo do velké louže pod šípkovým keřem.
Voda vyšplíchla, zelená žabka vystrčila hlavu a hubovala:
„Kvák, kvák, neplechové, co to tu provádíte? Proč mi lekáte děti? Podívejte se, kolik jich tu je. Jsou ještě moc maličké, teprve se vylíhly a potřebují klid. A vy je tady plašíte!“
Zvířátka se podívala do vody. Opravdu, ve vodě se už hemží malí tvorečkové, jen hlavička, vypoulená očka a ocásek.
„Promiň, zelená žabko, nechtěli jsme ti plašit děťátka. Jenom jsme si tu hráli,“ ospravedlňoval se Tonda, „už budeme dávat pozor!“
Deniska se taky naklonila nad louži a užasle povídala:
„Dobrý den, paní žabko, vy tu ale máte miminek! Ale kde mají nožičky? A proč mají ocásek?“
„Žabí děti nemají nožičky,“ vysvětlovala žabka.
„Vylíhnou se z vajíček jako pulci, a jak rostou, vyrostou jim nožičky a ocásek zmizí,“ a znovu se starostlivě zadívala na louži.
„Moc se bojím, abyste jim náhodou neublížili.“
„Neboj se, zelená žabko, my si půjdeme hrát na druhý konec paloučku, abyste tu měli klid,“ slíbil zajíček a už první utíkal pryč. Srneček s Deniskou pelášili za ním.
A tak spolu dováděli a hráli si, až nakonec udýchaně padli do trávy a povídali si.
„Denisko, opravdu chceš jet do Austrálie?“ ptal se ji malý zajíček.
„Nestýská se ti po mamince a tatínkovi?“
„Stýská,“ prozradila Deniska a trošku posmutněla, „já jsem myslela, že do Austrálie je to kousek, jenom tak za rohem. Že se jenom podívám, jak to tam vypadá, a zase se vrátím domů.“
„Denisko, a proč nemáš batůžek na zádech? Když jde někdo na výlet, má na zádech batůžek se svačinou, viděl jsem tak chodit lidi, i skřítek Borýsek ho má. A ty ne,“ povídal Tonda.
„Nemám batůžek,“ zasmála se Deniska, „ale podívej, tady mám kapsičku!“
A ukázala zajíčkovi i srnečkovi kapsičku na bříšku.
„Kapsičku na bříšku?“divili se kamarádi, „proč na bříšku?“
„No přece proto, že jsem klokaní holčička. Až budu veliká a budu maminka, budu v ní nosit svá miminka. Klokaní maminky to tak mají zařízené. Když jsem byla maličká, tak mne tam maminka taky nosila,“ vysvětlila jim Deniska. A pak plácla zajíčka po zádech:
„Chytej mne!“
A zase vyskočila a chtěla se rozběhnout.
Ale co to slyší? V lese někdo je, píská si a pozpěvuje, to přece nejsou ptáčkové. Deniska s Tondou se honem schovali za keř, zajíček se přitiskl do trávy. Kdo to je?
„To je pan hajný,“ zašeptal Tonda. Zvířátka ho dobře znají, nosil jim celou zimu do krmelce seno, žaludy a mrkev, aby nikdo neměl hlad.
Pan hajný vyšel na palouček, pod nohama mu praskají větvičky. Je spokojený a veselý. V lese bylo všechno v pořádku, zima nenadělala velké škody. Sedl si pod šípkový keř, odpočíval a rozhlížel se kolem.
„To je dnes krásně,“ povídá si sám pro sebe.
„Všechno to světlé zelené listí, jarní kvítí a zpěv ptáčků, tak moc se mi tu líbí. Po zimě tu zůstala jen ta veliká louže a i ta za chvíli vyschne.“
Pak se k louži sklonil a ještě si zabručel:
„No pro pána, tady je pulců. To sis, žabko, špatně vybrala domeček. Jen aby ti pulečkové včas vyrostli, než se v tomhle teplu voda vypaří.“
Chvilku poseděl, pokoukal kolem sebe, pak si zase nasadil na hlavu lesnickou čepici a odešel.
Když bylo na paloučku zase ticho, vystrčila zelená žabka hlavu nad hladinu a postěžovala si:
„Kvák, kvák, bude moc teplo? Kvák, kvák, louže vyschne? Děťátka moje, co budeme dělat? Musíte rychle růst, kvák, kvák.“
A pak celá ustaraná vyskočila na trávu.
Tonda i Deniska taky za keřem slyšeli, co pan hajný povídal. Přiběhli za zelenou žabkou:„Žabko, žabičko, jak ti můžeme pomoci? Co uděláme?“
„Co budeme dělat? Kvák, co jen budeme dělat?“ naříkala žabka.
Malý zajíček ji utěšoval:
„Nenaříkej, žabičko, určitě na něco přijdeme, jak tvoje miminka zachránit!“
„Miminka?“ zamyslila se na chvíli Deniska a pak se zeptala:
„A kam bys s nimi chtěla jít, žabičko? Někam daleko?“
„Ale kdepak, tady blízko je přece rybníček,“ řekla smutná žabička.
„Zůstala jsem tady v louži, bylo tady tak teploučko a voda není moc hluboká. Myslela jsem, že se tady mým děťátkům bude dobře dařit a rychle vyrostou,“ a žabka byla nešťastná stále víc. I malí pulečci se ve vodě mrskali stále rychleji a rychleji.
„Žabičko, já vím, jak na to,“ zaradovala se Deniska.
„Já si budu hrát na maminku, mám přece na bříšku kapsičku na miminka! A v kapsičce ti je donesu do rybníčku.“
Jej, to byla zelená žabka ráda.
Majdalénka jim půjčila hezký hrníček s namalovanými pomněnkami. Tonda do něho nabíral vodu s žabími miminky a vléval je do Denisčiny kapsičky. To jich bylo. A pak se všichni kamarádi vydali k rybníčku. Chvilku jim to trvalo, protože Deniska teď měla kapsičku moc těžkou. Ale nakonec se k rybníčku přece jen dostali. Žabka byla moc ráda, že jí zvířátka pomohla zachránila všechna děťátka, poděkovala jim a skočila do vody. Malí pulci se seřadili hezky vedle sebe a zamávali ocásky na rozloučenou.
Zvířátka se rozběhla zpátky. Když už všichni byli na kraji lesa, uslyšeli nějaký štěkot. Otočili se zpět k rybníčku, co se to tam děje?
U rybníčku stojí malá holčička. Užasle pozoruje, kolik je ve vodě pulců. A za ní po louce běhá a honí žlutého motýla bílý pejsek. Malý, chundelatý, vypadá jako, no opravdu, jako maličký lev. Takové lvíčátko.
„To je Hanička a její pudlík Venda,“ vysvětlil Denisce Tonda.
Denisce se sevřelo srdíčko.
„Já chci domů,“ řekla potichoučku, „za maminkou a za tatínkem. Dědeček mi bude o Austrálii povídat. A za plotem mám kamaráda, bydlí tam lev Leon a vypadá úplně jako pudlík Venda. Jenom je o moc větší. Mně se moc stýská.“
Sklonila hlavičku a rozplakala se.
No, co se dalo dělat? Tonda i malý zajíček ji doprovodili až za rybníček, pak přes silnici, aby ji náhodou nezajelo nějaké auto, zamávali a Deniska už skákala, jak to nejrychleji uměla, daleko, až k zoologické zahradě. Jé, tam bylo radosti, že se vrátila. Maminka klokanice i tatínek klokan jí dali velikou pusu a klokaní holčička jim všem slíbila, že už nikdy neuteče.
A večer před spaním, aby měla hezké sny, jí dědeček povídal o Austrálii úplně novou pohádku.
