V poloprázdném lokále U Matěje se ozývají povely. Příchozí host se rozhlíží a pátrá po zdroji zvuků. Otočen zády k prázdnému lokálu sedí Bohouš Sychra a křičí na vojáky nastoupené k pořadové přípravě. Ve vesnici je znám pod přezdívkou ,,plukovník.“ Je to běžec na dlouhé tratě. Přistěhoval se odněkud z Brna. Když má svůj den, přichází hned v jedenáct hodin dopoledne. Pak absolvuje dvanáctihodinovou ,,pracovní dobu“. Čas u stolu tráví zvláštním způsobem. Pije zásadně lahvové pivo Březňák. Hostinský je osoba znalá, takže na místě inkasuje dopředu před každou láhví patřičný obnos. Plukovník jej má připraven v úhledných ruličkách. Podle ověřených pozorování vypije za dobu pobytu celý kastl! A aby nebylo rituálu konec, po každé vypité lahvi se loučí jako odcházející!
Toho ,,plukovníka“ mu obecní štamgasti nevěří. Má vypravěčský talent, a dokud není jeho mysl otupena zvyšujícími se promilemi alkoholu v krvi, člověk by mu i věřil. Kupodivu odráží s přehledem všechna úskalí lháře, který může být konfrontován se skutečným odborníkem. Jako imaginární velitel tankové divize ovládá detailně všechny úkony, spojené s touto činností. S přehledem vypráví o machinacích s pohonnými hmotami, dává k lepšímu spolupráci se sovětskými lampasáky a vypráví o pitkách, hodných carských důstojníků. Jednou u stolu oslovil důchodce, inženýra, absolventa Vysoké školy chemicko- technologické v Pardubicích. Ve svém vyprávění nenarazil. Diskuse těch dvou pánů o pohonných hmotách byla na úrovni, jestli ovšem její obsah může posoudit laik.
Podle jeho řečí je všeumělec. Vyučený zedník prý zadyzloval na vojně. A pak nastal raketový postup. Zrychlená maturita, studium na Vysoké škole Dopravní v Žilně, Vorošilovka v SSSR. Má prý doma ještě důkaz, odznak v podobě neslušného obrázku. Byl prý v Afganistánu, cvičil v poušti Kara Kum a šplhal na stupních vojenské kariéry. Prý lže, jako když tiskne. Ale jako v každé vesnici, nalézají se i v obci Podboří tankisté v záloze. Všechny útoky na falešné informace ,,plukovník“ odrazil. Asi jím skutečně byl. Podle jeho řečí dokáže opravit jakýkoliv motor. Opravuje prý také šicí stroje a hodiny. Při pohledu na jeho pracky vyžadující zbrojní pas, každý soudný člověk zapochybuje.
Fanouš Rendl se rozhodl nachytat jej na hruškách. Považuje se za plukovníkova přítele. Nechce jej shodit dotazy na plynnou znalost ruského jazyka, když tam prý studoval. Zmínka o jeho hodinářské činnosti mu ale nahrála na smeč: ,,Bohouši, mám doma takzvané cikorkové hodiny. Rodiče zakoupili za Protektorátu domek s obchodem. Pokračovali v živnosti. Po bývalých majitelích tam zůstaly hodiny. Ty dostávali stálí odběratelé od velkoobchodu jako bonus. Nikdy jsem je neviděl tikat! Můžeš je opravit?“ Plukovníkovi zasvítily oči: ,,Přines je! Mrknu se jim na zoubek, ale zadarmo to nebude!“
Po čase se plukovník ozval:,,Tak si přijdi pro ty tvoje Kynclovky. Jsou z roku 1920!“ Najednou prohlásil:,,Jsem bez peněz. Hodiny ti zítra přivezu a dostanu devět stovek!“ Jeho peněžní tíseň musela být hodně akutní. Za stálého deště v devět hodin večer se ozvalo klepání na dveře Fanoušova rodinného domku. Venku stál rybář s rancem. Jako kdyby vystoupil z obrazu malíře Zdeňka Buriana. Plukovník přinesl hodiny. Venku se oklepal, zbavil gumáku a vešel. Pietně zavěsil hodiny, vyndal jakýsi stetoskop a hodiny prohlédl. Od té doby hodiny šlapou a tuhle činnost plukovníkovi Fanouš věří.
Jednoho dne se na pánském záchodě v lokále U Matěje objevilo něco neobvyklého. Jedna z mušlí byla uražena. Nebylo by to nic divného. Místnost bývá často navštěvována pány v jiném stavu. Pikantnost celého zmaru porcelánové mísy spočívá v tom prostém faktu, že ji urazil namol opilý plukovník hlavou! Kdo nevěří, ať tam běží! Po čase se plukovník objevil opět u svého stolu. Stěžoval si na bolest hlavy. Prý měl na temeni hlavy díru a doktoři mu ji nějak zalepili. Přesto ale špatně spí a zvoní mu v uších. Ještě že prý mu nezvoní zvonek, to by chodil pořád otevírat dveře. Pak se rozpovídal:,, Nějak jsem to ten večer přehnal. No a na záchodě byla kaluž vody. Tak jsem do toho šlápnul a bylo to. Naštěstí už tam byla uklizečka, tak tu krev stačila uklidit. Dal jsem si na tu ránu toaletní papír. Ještě jsem urazil pár piv a odjel na kole domů. Na hubu jsem padl až čtvrtý den a odvezli mne do nemocnice! Svedl jsem to na pád doma. Akorát se doktoři divili, že když z rány vytáhli porcelánový střep, jestli mám doma porculánovou podlahu i na místě pádu, tudíž na dvorku."
Plukovník má ale dilema. Majitel hostince po něm žádá částku za zničenou mušli. Chce prý dva tisíce korun.,,Jak mne naštve, tak řeknu celou pravdu. My jsme totiž chlastali spolu. Hostinský neuznává uzavírací dobu a často má otevřeno non-stop! Já si tu palici rozbil o půl čtvrté ráno!“
Tak se v obci Podboří objevil zajímavý člověk. Hlavou proti zdi nešel, ale v souboji s porelánem uhrál zcela pozoruhodný výsledek.
