Taky se vám někdy stane, že hned ráno chytnete toulavou? Že nevíte, jak to myslím? Tak já vám to povím, protože mně se to děje docela často. A určitě za to nemohu, musím to mít v genech po nějakém prapředkovi. No co, když mohu mít dědičný vysoký tlak, tak proč ne toulání.
Ráno začíná docela obyčejně. Šoupnu nohy do pantoflí a kouknu z okna. Pokud se to za kostelem červená, bude krásné ráno. Někdy je však kostel zahalený v mlze, ale i to má své kouzlo. A je to tady. Ten neklid. Místo pantoflí u postele byly zřejmě boty z toulavého telete. Když vylézá sluníčko chci jít fotit svítání, není nic krásnějšího. A když je mlhavo - tak to už vidím ty nostalgické mlhavé fotky. Někdy ten neklid tak nějak rozchodím. Ale většinou nerozchodím, jako třeba včera.
Venku od rána sluníčko. Dopoledne jsem ještě zvládla být doma. Vaření mě trochu toho neklidu zbavilo. Ale po obědě se to už nedalo. Na velký výlet to už nebude. Hledám v automapě nějaké alternativy - vodní plochy v okolí, nejlépe takové, kde jsme ještě nebyli. Cíl jsem už našla. Vyrážíme autem do Osoblažského výběžku k vesničce jako dlaň. Beru sebou jen fotoaparát, láhev vody a rozinky v čokoládě, tak trochu zdravé mlsání.
Vesnička se jmenuje Slezské Pavlovice a je to nejseverněji položená obec Moravskoslezského kraje. Cílem naší cesty jsou dva rybníky před vesnicí. Jedeme přes Zlaté Hory a já si říkám, jestli tam příroda nebude ještě spící, když je to tak na severu. Přehoupneme se cestou ze Zlatých Hor do Jindřichova a já jihnu. Stromy a keře kvetou více jak u nás. První zastávka je u malé kapličky v Arnoltuvicícch, je otevřená a tak vcházíme dovnitř. Čisťounká kaplička s malým oltářem a svatými obrázky na nás dýchne starosvětstvím. Dávám do ošatky pár drobných a odnáším si pomyslné "Bohu díky" (napsáno na malém lístečku).
Za dědinou jsem jak v Jiříkově vidění. Kolem cesty rozkvetlá alej ovocných stromů, všude kolem nás jsou po stráních rozkvetlé keře, ztepilé třešně i třešínky jak proutek, pásy remízků z trnek. Jak nevěsty rozběhnuté po louce. Zelená tráva a řepka, která už nasazuje na květ. Sluníčko vše zlatí ze své nebeské výše. Nádhera, poezie. Přijíždíme do Osoblahy, kde je pěkně zachovalý židovský hřbitov, ale ten zrovna není naším cílem. Před Slezskými Pavlovicemi na nás po pravé straně vykouklo modré oko rybníka s jednou labutí na hladině. Fotím ze všech stran, obcházíme rybník přičemž vyplašíme nějaké kachny, čírky a dokonce srnce spícího v mlází.
Pak přecházíme k Velkému Pavlovickému rybníku - přírodní rezervace. U silnice působí nevábně bažina plná odpadků. Připadám si jak někde na Balkáně. Nechápu, směřuji přece do přírodní rezervace. I u břehu rybníka se válí odpadky. Obcházím rybník a začínám se kochat. Všude rozkvetlé trnky a třešně. Rybník má však břehy zarostlé rákosím, na vodní hladině vidím zase jen jednu labuť velkou, vyplaším nějaké čírky dokonce i husu. Ta se nelíbí labuti a tak ji vyhání. Focení je stížené, ale já si to i tak užívám.
Rozkvetlé stromy dávají přírodě punc svátečnosti. Přicházím do míst úplně divokých a své kroky zastavím u neumělého křížku, přečtu těžko čitelné jméno Petr (jak dál není čitelné) s datumem 5. 8. 2001 (snad). Stojím v zamyšlení, jaká tragédie se tady asi stala. Rozhlížím se a daleko u druhého břehu, skrytou v rákosí, vidím volavku bílou. Jsem fotolovec. Ale i pro můj výkonný zoom je to prostě daleko. Vracím se k autu, kde mě trpělivě čeká manžel.
Míříme do Slezských Pavlovic, na kraji obce cikánský panelák. Jenom projedeme a já uvidím ukazatel na další přírodní rezervaci. Dnes už to nestihneme, moje procházka kolem rybníka se malinko protáhla a tak se domlouváme, že brzy sem vyrazíme znovu. Dokud ještě kvetou stromy.
Vydáváme se na zpáteční cestu. A já znovu žasnu nad krásou kolem. Po roce 1989 byl tento kraj tak nějak zapomenut. Je zde velká nezaměstnanost, všude daleko. Pamatuji na doby, kdy i pole ležela ladem. Teď je situace zcela jiná. Kolem dokola, kam oko dohlédne, jsou obdělaná pole. Sem tam vidíme traktor s postřikem. Ve velké ohradě krásné stádo ovcí. Pohádka.
A právě pro takové pohádky, které život přináší stojí za to žít. Obyčejný den se tak změnil v pohádkový. Ujeli jsme 96 km, ale stálo to za to. A já jsem vděčna, že v genech to toulání mám a je mi jedno po kom.
