Marina přijela jako vedoucí skupiny poprvé do Prahy v roce 1991. Prahu předtím nikdy neviděla, a tak od cestovní kanceláře vzala tuto práci hlavně proto, že se dozvěděla, že zde pobývá její bývalá láska Carlo. Už cestou z letištní haly se rozhlížela po telefonní budce, aby Carla kontaktovala.
„Ciao, Carlo, tak už jsem v Praze. Jsem v hale na letišti. Teď dovezu skupinu do hotelu. A kdy se uvidíme? Já se na tebe strašně těším.“
„Přijdu do hotelu po večeři v deset.“
Marina se vrátila ke skupině celá rozzářená. Už aby byl večer. Ubytuju skupinu, večeři dám na osmou a hned je rozpustím. Už abych byla s Carlem. Teď mám před sebou tři dny s Carlem. No, spíš noci. Carlo je skvělej milenec. Bylo mně s ním vždycky báječně.
Cestou do hotelu se Marina pořád myšlenkami vracela ke Carlovi. Vybavoval se jí v mysli, jak leží u ní v pokoji, na široké posteli u okna. Viděla ho, jak leží úplně nahý a kouří. Na prsou popelník, tmavé kadeře zakrývaly celý polštář, klidně si pokuřuje a poslouchá hudbu. Cítila, jak jí při té vzpomínce probíhá zachvění po celém těle. Už aby byli spolu. Netrpělivě se podívala na hodinky.
Marina byla rozvedená, žila se svým dvanáctiletým synem sama v Miláně. Pracovala v kanceláři, žila osamělým životem a všechen čas věnovala synovi. A tak jí ubývaly dny, týdny a nakonec i léta, až najednou Marina zjistila, že je jí třicet osm let. Syn vyrostl a sňatek v nedohlednu. Vlastně se nedávno rozešla s mužem, který měl také syna ve vlastní péči. Ale Marině v tomto vztahu něco scházelo, a tak muže opustila. Pro jiného. Jenže ten druhý se do vztahu moc nehrnul a do sňatku už vůbec ne a jednoho dne Marině hrubě oznámil:
“Kdybys měla o deset let a o deset kil míň, tak bych si tě možná vzal.“
Když se Marina chtěla vrátit k tomu prvnímu, odmítl ji se slovy:
„Když už jsi jednou odešla, tak je lepší se nevracet.“
Marina tedy zůstala opětovně sama a v tomto rozpoložení navštívila Prahu. Svoji samotu nesla s hořkostí. Ráda by se již byla usadila, léta utíkala nezadržitelně a syn jí položertem, polovážně říkal:
“Mami, vdej se teď, dokud jsi ještě mladá. Později to bude horší.“
Marina přiletěla s obrovskou touhou vidět Prahu a hlavně Carla. Jenomže Carlo se v Praze usadil a zamiloval se tu. Carlo byl velice pohledný, pětadvacetiletý, mladý muž, který se velmi rád bavil. S radostí přijal pozvání na rande.
Marinu očekávání nezklamalo. Po měsících půstu se Carla nemohla nasytit. Milování s Carlem jí připadalo bouřlivé jako moře za přílivu, pak se zklidňovalo a připomínalo mírné a konejšivé vlny, které omývaly horkost těla a příjemně chladily. Marina si přála, aby noc s Carlem nikdy neskončila.
Marina odvyklá lásce, ba dokonce zamilovanosti, druhý den ráno nám rozzářená všem sdělovala, jakou krásnou vášnivou noc prožila, a pořád na onen milostný zážitek narážela při řeči a stále se k němu vracela.
„Ahoj, dneska toho moc nenapracuju, moc jsem se nevyspala.“, vítala mě hned ráno a v tomto duchu pokračovala po celý den.
Po dlouhém čase samoty se nedokázala tiše radovat z blízkosti Carla, musela svou radost vykřičet do světa, nejraději by se o ni podělila s celou Prahou. Mariny se zmocňovalo vzrušení, kdykoli pomyslila na Carla.
Na první dojem to vypadalo povrchně, jakoby někdo prožil krátký milostný vztah na jednu noc, ale kdo Marinu poznal, pochopil, že ona si tuto možnost povrchního vztahu nedokáže připustit. Zoufale na Carla čekala celý den a nemohla se dočkat večera.
Carlo ráno opustil hotelový pokoj a jakoby zde nechal vnitřní klid. V hlavě se mu honily myšlenky jako o závod, jedna přes druhou se snažila umlčet proud výčitek svědomí kvůli jeho dívce, která odjela k rodičům, ale také vůči Marině.
Co jsem to udělal? Neměl jsem se k Marině vracet. A ona chudák se na mě úplně pověsila. Co já jí můžu nabídnout? A co Eliška? Nedovedu si představit, že bych ji ztratil. Jsem blázen. Takhle hloupě se zaplést. Musím to Marině vysvětlit. Uvedu to na pravou míru, než se to vyvine ještě hůř. Kdyby mně Marina volala domů, co bych dělal před Eliškou? Marina je schopná všeho. Vrhne se do všeho jako vichřice. Nepředloženě. Nějak to Marině vysvětlím. Dneska večer, protože zítra přijede Eliška. A všechno bude zase jako dřív. Ještě je čas. Ale nechci Marině ublížit. Bude to trapný, ale ona to určitě pochopí.
Marina netrpělivě čekala Carla po večeři na recepci. Konečně někoho má. Konečně je zase zamilovaná. Z dálky ho zpozorovala a zamávala na něj. Ale on se pomalu přibližoval a zamávání neopětoval. Krok za krokem, kterým se k Marině přibližoval, cítila, jak se jí vzdaluje a jeho vášeň se vytrácela. Okamžitě jí došlo, že se něco stalo, že něco není v pořádku. Carlo byl jako vyměněný. Kde jsou jeho veselé, smějící se očí? Teď jeho oči jen uhýbají, aby se nesetkaly s jejími, a rty se marně nutí do nenuceného úsměvu. Carlo nabídl Marině večerní procházku, aby se vyhnul intimnímu prostředí jejího pokoje. Horký letní den se proměnil ve vlahý letní večer a Carlo si v duchu přál, aby se i tento vztah proměnil z horoucí vášně v klidné přátelské setkání.
Co se stalo? Je ti něco? Marina se ptala jen v duchu a otázku se neodvažovala říct nahlas, aby neuslyšela podvědomě tušené odmítnutí. Začínala chápat Carlovo vystřízlivění a viděla, že se snaží ze vztahu vycouvat.
Po Carlově odmítnutí strávila večer sama ve svém pokoji s myšlenkami na předešlou nádhernou noc, tak nepodobnou té dnešní. Tak tedy Carlo už nepřijde. Vrátil se k tý svý holce, jakoby se nic nestalo. No, co jsem vlastně čekala. Ach bože, už aby tenhle pobyt skončil. Stejně mě to tu bez Carla nebaví. Tady jsou všichni v páru, samý starší lidi a já mám na ně teď tak akorát náladu. Už aby to bylo všechno za mnou.
I Praha byla zbavena onoho romantického kouzla a každou chvíli bylo na Marině vidět, jak se těší domů, jak se jen stěží přemáhá a že už by nejraději odtud utekla. Ale co naplat. Byl tu závazek práce a ona musela vydržet až do konce a onen hořký pohár vypít do poslední kapky.
Když jsme se loučili na letišti, bezděčně jsem utrousila:
„Tak zase příště. Kdy přijedeš?“
„Možná brzo. Kdo ví. Non si sa mai, tedy člověk nikdy neví.“
Avšak já z jejího pohledu vycítila, že se Praze vyhne na sto honů.
