Říp jsem už fotografovala ze všech stran a ve všech ročních obdobích. Není na tom nic divného, protože v okolí mého bydliště na mě Říp vykukuje, ať se vrtnu, kterým směrem chci. Vidím ho z dálky, ať se vracím od Prahy, od Mělníka nebo ze západu od Lovosic. I při odpočinku na zahrádce. Jen z okna ho nevidím přes protější dům.
Říp - kterýsi básník ho nazval prsem na hrudi krajiny. Říp, opředený pověstí o Praotci Čechovi, který do zdejšího kraje přivedl svoji družinu. Znavený dlouhým putováním a remcáním družiny, vystoupil na jedinou vyvýšeninu široko daleko, obhlédl krajinu, viděl zurčící potůčky, řeku a rovinatou zemi mlékem a strdím oplývající. Zkrátka, rozhodl se, že se už dál až někam k moři trmácet nebude. Praotec to byl rozumný, protože kde jinde by našel tak příhodný kraj k žití? A my, jeho potomci, si k moři zaletíme.
Ať je to, jak chce, já jsem se LP 2015 probudila do krásného svátečního dne 8. května a rozhodla se před prací na zahrádce dát zase jednou přednost procházce na Říp. Už notně týdnů ho, tu s menším, tu s větším úspěchem, mlsně fotografuji ze všech světových stran. Už mi chybí jen to nejpodstatnější. Zdolat ho, vyšlápnout si po jeho úbočí na vrchol, popást se pohledy do okolí a patřičně je zdokumentovat.
Nebyla jsem ani zdaleka sama, koho ta z rovinaté krajiny čnící kupa přivábila. Nejznámější výchozí bod - ves Krabčice-Rovné, která před několika dny hostila tisíce poutníků při pouti o sv. Jiří - byl plný aut s převážně pražskými značkami. Horu, vyvýšenou jenom asi 200 m nad okolní terén (455 m n.m.), za slíbenou prémii ve formě třeba zmrzliny, zdolá celkem snadno předškoláček, ba i jezevčík. A proto se krásnou alejí od obce až pod samou patu Řípu táhl proud dvounožců, čtyřnožců, kočárků i kol, aby pokořili tu haldu čediče, přehlédli notný kus české kotliny a pak svlažili hrdlo zlatavým mokem nebo limonádou. Znalí věci si s sebou berou i kompas a pak sledují poblázněnou střelku, s níž koketuje příměs magnetovce v čediči.
Zapojená do barevného hada jsem vystoupila vzhůru a obešla si vyhlídky - mělnickou, pražskou i roudnickou. Říp je totiž od 19. století zalesněný a rozhledna vedle románské rotundy, to je asi ten nejčernější sen památkářů! To jen kterýsi fantasta před sto lety vydával fantazijní pohlednice s nápady, jak by mohl vypadat Říp budoucnosti, a naplánoval dokonce i lanovku nebo tunel. Tématu se chopil mnohem později fanda stavebnice Merkur a na motivy pohlednic vytvořil pohyblivé diorama, které můžete vidět v Roudnici nad Labem v Podřipském muzeu.
Za příhodného počasí se dá výhledem do vnitrozemí ku Praze přehlédnout velký kus "české placky", přes pohled na západ přes malebné kužely Českého středohoří až k hraničním Krušným horám až po pohled k severu s mělnickým zámkem, nějakými těmi průmyslovými podniky, přes Bezděz až k Ještědu.
Malebná románská rotunda sv. Jiří, svědek dávných časů a událostí, sehrála nemalou roli za národního obrození. Stojí pěkně uprostřed temene hory. Když jsem ale přišla blíž, jen jsem nevěřícně zírala na omítku pokrytou stopami novodobých vandalů. Napadlo mě, že bych nejradši vlastníma rukama postavila pranýř a vystavila je na něm.
Ze zobrazení Řípu se většinou dá soudit, že má pravidelný tvar podobný zvonu. Kdo vydržel číst až sem a ještě zvládne prohlídku mých fotek, bude vidět, že nám vyvřel tak nějak nepravidelně, je to vlastně stolová hora a z každé strany je pohled na něj trochu jiný.
Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp - hlásá už mnoho let nápis na malé příjemné restauraci nahoře.
Tak co, vy všichni, kdo jste ještě Říp nepokořili, nalákala jsem vás?
