Bouchlo mi tehdy v palici. Jinak to asi nelze napsat. Měl jsem rok práce v konstrukci za sebou, objevily se první podzimní dny a chladná rána. Nevím proč, ale začalo se mně stýskat po škole. Co s tím? Kamarádi v konstrukci mě popíchovali, že jsem vyučený nichtsmochr. Pochopitelně. Všichni měli průmyslovku a patřičnou kvalifikaci, podle toho platovou třídu a nos poněkud výše, než jsem si jej dovolil zvednout já. A tak jsem někdy kolem desátého září zašel za šéfem konstrukce a poptal se jej, co on na to, kdybych šel studovat na průmyslovku. "Tož pro letošek ti sklaplo, průmyslovka začala už prvního září. Ale jestli chceš, zkus to za rok. To už budeš měť sakra problém. Budú ťa chtěť na vojnu a z teho sa těžko vyvlečeš." Opatrně jsem se zeptal: "A co kdybych to zkusil ještě letos?" Odpověď byla stručná: "Kdo chce kam, pomozme mu tam."
A tak jsem v polovině září využil náhradního volna, sedl na vlak do Vsetína a po deváté jsem stál přede dveřmi ředitelny. Starší paní sekretářka mě po zaklepání vyzvala, abych vstoupil, a posléze se zeptala, co jsem zas vyvedl. Spletla si mě s některým studentem, který spáchal nějaký prohřešek a měl se hlásit u ředitele. Vysvětlil jsem jí, že bych rád na této škole prohřešky dělal v blízké budoucnosti i já a že bych si chtěl o tom pohovořit s panem ředitelem. Zatvářila se, jako kdybych spadl z hrušně, ale k řediteli mě ohlásila.
Statný, urostlý ředitel jménem Vincent byl původem Ital, seděl za stolem a tvářil se pobaveně. Sekretářka jej už zřejmě zasvětila do předmětu naší budoucí rozmluvy. Krátce, ale výstižně jsem mu vysvětlil, že jsem vyučený soustružník a soustruh mě neláká, pracuji v konstrukci, ale stýská se mně po škole a že bych ještě letos chtěl začít studovat právě na této vsetínské průmyslovce. Pan ředitel byl diplomat a neukázal na dveře ihned, když jsem svou repliku dokončil a kupodivu ani později. Pochválil mou touhu po vědění i to, že po vyučení pracuji v konstrukci, a zeptal se mě, jestli jsem se podíval do kalendáře, kolikátého září že je. Opáčil jsem, že to na mě přišlo právě před dvěma dny, a zatajil, že pravým důvodem je skutečnost, že dívka, se kterou jsem prožil krásné léto, nastoupila do vsetínské zdravotnické školy a je tam držena celý týden na internátě s možností dvouhodinových vycházek málem v doprovodu vychovatelky.
Žebral jsem a sázel jeden důvod za druhým, proč bez průmyslovky už v tomto roce nemůžu prostě žít. Jak jsem to ze sebe sypal páté přes deváté vyklouzlo mně i to, že před každými vánocemi chodím sbírat jmelí ze stromů, abych zatlačil oči své chudobě, a pan ředitel viditelně zpozorněl: "Vy chodíte sbírat jmelí? To musí být pěkná fuška. A víte, že je to léčivá rostlina? Vařím si z něj čaj na snížení krevního tlaku." Tonoucí se stébla chytá. "Jej, to já bych vám natrhal a usušil jmelí na celý rok" pokusil jsem se o náznak úplatku. A zabralo to.
"Poslechněte, na čtyřleté už nemám místo. Možná na mistrák. Tam nenastoupili dva žáci, a když máte takovou průpravu, šlo by to i bez zkoušky. Nastoupit byste ale musel už v pondělí..." a vyjmenoval doklady, které mám s sebou přinést. Poděkoval jsem. Mistrák, vlastně dvouletá průmyslovka, se mně šikl a po čtyřleté, která končila maturitou, jsem momentálně nijak netoužil.
Tradáááá za šéfkonstrukterem, kterého jsem nadzvedl ze židle, ale po příslibu, že ráno budu ve škole a odpoledne pracovat v konstrukci, souhlasil a jmenoval mě "změnovým referentem". Tato funkce spočívala v tom, že změnový referent opravoval na základě protokolu originální výkresy, když došlo ke změně tvaru nebo složení výrobku.