Nebývá to nic veselého. Venku je zima a tma. Cesta do práce třemi dopravními prostředky MHD mi trvá skoro hodinu. Dole u výtahu na mě vykřikl právě probuzený bezdomovec: „Baf, baf!“ Před domovními dveřmi jsem musel přeskočit spícího opilce. Do tramvaje přistoupil revizor, nálada pracujících byla na rvačku.
V pražském metru jsou prý po ránu vidět neotrávenější obličeje na celém světě. I toto pondělí tam seděly zelené obličeje a hluboce mlčely. Ticho přerušovaly jen pravidelné výkřiky jednoho chlapíka. Dívali jsme se po sobě, kdo to tu právě zešílel? Byl to přitom docela mladý muž, vypadal civilizovaně.
Vlezl jsem do přeplněného autobusu. V kapse jsem měl tři načechraná jablka v županu, nesl jsem je kolegům v zaměstnání. Starý a obézní muž právě vystupoval, ztratil rovnováhu a padl mi na jablka v kapse. Ta se rozstříkla a vyhřezla mi z kapsy ven. Nevypadalo to dobře, hnědě. Znovu jsem usedl a jeli jsme dál. Najednou ženské začaly ječet. Řidič autobusu na silnici zabloudil a pokračoval v jízdě po jiné trase. Vzpamatoval se až před hospodou, otočil autobus a vrátil se na původní konečnou.
Všichni jsme byli roztřesení, já až do oběda! A to bylo teprve pondělí!