Kdo se domnívá, že vyrukuji se vzpomínkami o tom, jak jsem v rámci svých tělesných vad dostal modrou knížku od vojenských pánů, kteří toužili po mé přítomnosti v zeleném, jsou vedle jak ta jedle. Vedle ní existovala i jiná modrá knížka, aspoň tak soudím podle barvy košile s výrazným znakem, kterému korunoval nápis ČSM.
Opravňovala ke členství v Československém svazu mládeže, a přestože všechny ostatní mládežnické organizace byly zrušeny, do Svazu jsem se nijak nehrnul. Prozatím nebylo proč a zůstaval ve mně hořký pocit, že Junák je už zakázaný, vymizely táboráky, stanové tábory se přestěhovaly do aktivit Pionýra a z rádia na nás sypali "Šel Frantík kolem zahrádky" a "Vyhrnem si rukávy".
Průmyslovka žila životem, který ještě stále připomínal dobu před rokem 1948, učitelům jsme říkali pane profesore, politická výchova se nekonala a ani nebyla školská organizace ČSM. Už ve druhém ročníku mistráku jsem "praštil" s prací v konstrukci a otevřela se přede mnou řeka volného času. Co s ní? Určitě by bylo dobré si v ní zaplavat a předvést několik plaveckých stylů, kde jinde než přímo na škole.
Ale nebylo se o co opřít. Žádná kulturní organizace, žádné kroužky a jen učitel češtiny profesor Dvořák, starý mládenec přezdívaný "Duch", který kromě spánku veškerý svůj čas pobýval ve škole, byl k mým nápadům vstřícný a já začal vytvářet podmínky pro příští bohémsky prožité roky na škole.
Průmyslovka stála na stráni, před ní malý parčík s lavičkami, vpravo kostel, obojí obroubené silnicí, která ostře zatáčela doleva a v tomto ohbí stála vinárna "Hrádek". Ideální poloha. My studenti jsme měli kde minout svých mizerných pár korun, posedět na lavičce a probrat současnou situaci při zkoušení nebo v klidu napsat nějaký ten verš nebo koncept milostného dopisu. I takoví se mezi námi našli. Když už našich hříchů bylo požehnaně, stačilo zajít sto metrů do zpovědnice, vyklopit nepravosti, odříkat příslušné Otčenáše a Zdrávasy a zase bylo hej.
Díra v kapse se ovšem čím dál víc zvětšovala a kapitál, získaný před vánocemi ze jmelí, už v březnu "vyschl" a do prázdnin, které byly na výdělečné příležitosti hojné, zbývaly ještě tři měsíce.
Byl jsem vždycky "od slova" a při jedné návštěvě vinárny jsem vedl řeč s vedoucím, který naříkal nad tím, že sehnat pořádné muzikanty na večerní produkce k tanci je nad jeho síly. Kdo zaváhá..., však to znáte. Muzikanty jsem znal ze širokého okolí, a tak jsem ihned nabídl, že se postarám o hudební produkci se vším všudy. Takže se ze mne stal tajně a na dva roky impresário, aniž jsem tenkrát věděl, co to slovo znamená. Podmínky neskutečné: za každý večer padesát korun pro mne plus večeře, odpovídající mzda muzikantům a rovněž jídla a piva dosytosti a jako prémie trvale volný pokoj k mému osobnímu užívání. A bylo vymalováno, i když produkce se konala vždy jen v sobotu.
Rozjezd kulturních akcí však potřeboval hlavičku a tou se stal Okresní výbor ČSM. První tajemník soudruh Leskovjan mně však podstrčil přihlášku a pero a já bez zaváhání podepsal. Modrou knížku jsem dostal, modrou košili mně nikdo nevnucoval a moje činnost se omezila na vymýšlení a pořádání kulturních akcí ve Vsetíně. Okresní výbor si dělal čárky, já jméno a v této symbioze jsme žili až do maturity.
