Je 23. června 1996, neděle, poledne a my dva - to je Petr a Luboš - vyrážíme na jih, směr Řecko. Poslední neúspěšný pokus o získání místenky do Vídně a nasedáme na spěšňák do Velkého Oseka, kde je přestup na Kolín. V Kolíně se objevuje zpožděný rychlík do Budapešti přes Bratislavu. A jelikož změna je život, tak bleskové rozhodnutí a jedeme přes Slovensko. Ale asi to nebyla povedená trefa, protože okolo Bratislavy přes Rusovce jedeme jako s hnojem a v Budapešti jsme nakonec ještě později než přes Vídeň. Nevadí. Podvečerní procházka Budapeští. Nic však mimořádného, jsou hezčí města. Navíc nás tlačí čas, a tak to risknem na černo tramvají. Nemáme totiž žádné forinty. Aspoň kousek jedeme, na nádraží jsme včas.
Večer sedáme na rychlík do Bukurešti. Ráno nás na hranicích budí celníci a hned říkají “Kuka jednička“. Přes fotbal jsou Češi naráz populární. Vyjímečně tedy nejsou na rumunských hranicích problémy. Jsme v Rumunsku a za okny svítá. Pozorujeme okolní krajinu. Příroda je tady krásná, ale ty vesnice vypadají hrozně. Jak cikáni na Slovensku. Brr, tady bychom bydlet nechtěli. V kupé s námi sedí Rumun. Asi nějaký dirigent nebo skladatel. Čte si noty a diriguje pro sebe tužkou. Po chvíli navazuje kontakt a ručně i jinak se domlouváme. Varuje nás před Bukureští. Prý banditi!
Banditi sice nakonec ne, ale špína a žebráci. Město také moc hezké není, ani jedna fotka nebude. Informace tu jsou taky mizerné. Plakátový jízdní řád žádný, jen velká tabule na zdi. Nejprve musíme vyluštit, co je příjezd a co odjezd. Ale při naší cestovatelské praxi to není zas tak veliký problém. Jen na podrobnější informaci si musíme vystát frontu. Jak na maso. Navíc ta paní za okénkem to luští v obyčejném jízdním řádu a píše na papír, teda, pokud jí ho podáte. Jinak mele po rumunsky a to je nám prd platné. Oslovuje nás jakousi češtinou Rumun a my s ním měníme peníze. Samozřejmě chce marky.
V 19.55 je odjezd do Sofie. Dva přímé vozy jedou až do Soluně, a tak se v nich zabydlujeme. Ráno nás vítá Bulharsko a Sofie. Od Sofie dál jsou docela pěkné hory. Je na co se dívat. V kupé s námi jede Bulhar. Je prý bývalý důstojník a jede na chatu. I přes jazykové problémy se s ním dá povídat. Hraniční stanicí je Kolata. Bulhaři šacují dosti důkladně Lubošův batoh. Pasy všem cestujícím jsou odebrány a celník s nimi odchází beze slova kamsi do budovy. Není to příjemný pocit. Vlak má již mít odjezd, pan celník sedí na lavičce na nástupišti a pasy nic. Najednou se zvedá a jde rozdat pasy. Způsobem hrozným, jak v loterii, ať si každý vytáhne ten svůj. Samozřejmě svůj mám až na druhý pokus. Řekové ovšem nejsou o mnoho lepší. Několik maníků v civilu sbírá pasy a zase s nimi někam mizí. Po delší době nám ti oriflovaní fešáci orazítkované pasy vracejí. Je to těsně před odjezdem. A my konečně vjíždíme na území Řecka.
Do Soluně přijíždíme se zpožděním. Vítá nás cedule Tessaloniki. Tak se v Řecku jmenuje Soluň. Na nádraží není žádná turistická informace, jen drážní, a ani tady nás neberou vážně. Paní za okénkem viditelně soukromě telefonuje a nějací cestující jí mohou vlézt na záda. Takže vyrážíme na menší procházku městem jen tak nazdařbůh. Radši sedáme na vlak a jedeme pár zastávek na jih. Vystupujeme v Katarině. Začíná se stmívat a k moři je tu daleko. To nestihneme, a tak bohužel jen procházka blízkým okolím. Na obrubníku před nádražím sedí čtyři dívky a jedna z nich maluje. My jí koukáme přes rameno a komentujeme výtvor. Je to opravdu hezké. Náhle se ale ozve“ ať vám neujede vlak“. Ony to Češky. Takže pozor na slova! Na nádraží je jízdní řád psaný křídou na tabuli. I to je možnost, jak informovat cestující. Vlak je sice napsaný, ale nějak jim vypadl. No, jede další. V 11 hodin večer odjíždíme do Athén. Ve vlaku jedou s námi dva kluci, Češi. Prý tady shánějí práci. Samozřejmě na černo. Dávají pár dobrých rad.
Ráno jsme v hlavním městě Řecka. Tady přestupujeme na úzkorozchodku směr Peloponéz. Rada od českých kluků se nám hodila. Velmi nám usnadňuje najít druhé nádraží, takže můžeme jen jednoduše přejít přes lávku a nasedat. Vyrážíme nejprve na Peloponéz. Přestože trať má jen metrový rozchod, jede docela slušnou rychlostí. Až 80 km/hod.Zpočátku není téměř na co koukat. Krajina nevábná, jen špína a nepořádek. Komu co kde upadne, to tam zůstane ležet. Za Athénami jsou rafinérie a smrad jde celým vlakem. Zajímavostí je jen korintský průplav a byzantský hrad nahoře v horách. Trávy je, jako všude na jihu, velice málo. Zeleň všude chybí. Slunce vše spálí. Za Korintem stoupáme do hor. Až na druhé straně hor to vypadá líp. Zeleně přibývá, trať se klikatí z kopců do Kalamáty. V cíli jsme za 3 hodiny. Je tu zoufalé vedro. Pouhých 40°C. Záchrana je u moře. Jenže hned u města se koupat nedá, a tak jdeme hledat nějaké koupání někam za město. Asi po 2 km objevujeme něco jako pláž. Je to kamenité, ale jinak to jde. Voda chutná nějak víc slaně, než jsem si představoval. Přesto se honem vrháme do vln. Jen je nám divné, proč jsme tady sami. Kamínky jsou pěkně rozpálené, nedá se pořádně přejít pláž. Aha, proto místní nechodí v tuto dobu k vodě. Vlnky si s námi pěkně a příjemně pohupují, jen té soli je nějak moc. Sluníčka se však nenajíme, takže jdeme vařit. Polévka a chleba. Jako zákusek siesta v podobě kratšího spánku. Navečer pěkná procházka zpět do města. Ve městě je kouzelný park, který je upraven jako muzeum parních mašinek a jejich vagónků. Vše je volně přístupné, park je i v pozdních hodinách plný dětí. Ta starší mládež je v místních kavárnách, které jsou stejně převážně venku. A venku jsou i televize, na nichž hosté sledují fotbal. Když zjistí, že jsme Češi, ihned informují o zápase s Francií. Vyvstává ale problém. Lubošovi se nadělaly puchýře a vrže mu koleno. Jdeme jen pomaličku.
Noc trávíme opět ve vlaku. Jedeme do Pirea a odtamtud do Patry. To je přístavní město na Peloponézu. Cesta sem vypadá podstatně lépe než předešlý den. Jedeme podél pobřeží, architektura už odpovídá představám. Některé domky jsou opravdu vkusné. Ale jsou odlévané z betonu.
V Patře si jdeme prohlédnout město, nad nímž se vypíná hrad. Tak si vyšlápneme do kopce. Nejprve pod hradbami posvačíme, a jelikož Luboška bolí nohy, tak hlídá batohy a já jdu na obhlídku hradu. Brána je otevřená, tak pokouším osud a jdu dovnitř. U pokladny je ruční domluva a můžu fotit ze zahrady. Ta je plná kvetoucích růží a citrusy visí ze stromů. Prý jsou plané, ale nám to nevadí. Jen jsou trošku ostřejší. Pár jich trhám do kapes a jdu pro Luboše. Nad jeho stanovištěm objevuji zadní vchod, a tak to spolu bereme zkratkou přes zahradu ještě jednou. Nelituje toho. Ze zahrady je překrásná vyhlídka na město, přístav i moře. Odpoledne odjíždíme zpět do Athén. Lubošovy nohy nedovolují žádné velké šlapání. Při přejezdu korintského průplavu zrovna proplouvá zaoceánská loď.
Athény a Akropole, to je historie civilizace. S mizerným plánkem města hledáme cestu na Akropoli. Po cestě pár památek a najednou je historie tady. Stojíme pod stavbou, která zažila slávu antiky, pod AKROPOLÍ. Bohužel je zavřeno, prý chystají divadelní představení. Takže po zdi nahoru aspoň pro fotku. Jenže z druhé strany se nám usmívá policajt. Naznačuji, že chci fotit a on mi stojí v záběru. V pohodě uhýbá, hlavou děkuji, řecky stejně neumím. Dole stojí fronty diváků, či spíš divaček. Mužů je nějak poskrovnu. Copak asi dávají? My však pokračujeme okruhem městem. Lázně, stadion, kde začínaly novodobé olympijské hry. Na ulicích jezdí poměrně dost škodovek. Hlavně Favority.
Večer tradičně končí na nádraží. Při čekání na vlak menší překvápko. Paní s pejskem nás oslovila česky. Je to sice Řekyně, ale život prožila u nás v Čechách. Nejlepší na tom všem je to, že dokonce v Hradci. Prý prodávala na Slezském v potravinách. A zve nás na ledovou kávu. Přijímáme, docela nám to v tomhle vedru přišlo vhod. Je 11hodin večer a je 36°C. My hlídáme pejska a paní jde pro kávu. Máme výhodu. Paní jede kus s námi, a tak nám dělá tlumočníka. Ve vlaku se lidem spát nechce, jelikož v Řecku je od 14 do 17 hodin oficiální polední klid a lidé jdou spát. S krajankou jedeme do Pallasu. Vedle sedící Řek zjišťuje, že jsme Češi, a tak hned jsme zas u fotbalu a sděluje nám výsledek zápasu s Němci. V Pallasu my vystupujeme a přesedáme na úzkorozchodku do Kalambáky, což je východisko na kláštery v Meteoře.
V Kalambáce nejprve na náměstí posnídáme, trochu té hygieny u tekoucí vody a pak na 8km vzdálené kláštery. Meteora je jedno z nejkrásnějších míst v Řecku. Pískovcové skály vysoké až 150m a na nich jak vrabčí hnízdo klášter. My zas máme jednou kliku. Na mávnutí nám zastavuje malý náklaďáček, a ač umím říci jen Meteora, naloží nás ochotný řidič i s batohy. Je to pokrývač a jede na jeden z klášterů pracovat. Tak jsme ušetřili peníze, čas i nohy. Vystupujeme přímo u kláštera. Sluníčko svítí, foťáky cvakají. Je to pastva pro oči. Ještě na rozloučenou kupujeme takovou malou knížečku o klášterech. Nejprve hledáme, v kterém jazyce to bude nejlepší, ale děda prodavač, když zjistí, že jsme Češi, vyloví odkudsi knížku v češtině a ještě nám poradí zkratku zpět. Dole pod skalami potkáváme Peruánce. A ač neznáme společnou řeč, domlouváme se . My mu radíme zkratku, on povídá o Andách. Lidé se domluví, když chtějí. Jindy mají stejný jazyk, přesto si nerozumí. My dál pokračujeme přes vesničku Kastraki na vlak do Kalambáky. Je to tady úžasné. V Kalambáce je zastávka v informačním středisku, svačinka a jedeme dál směrem na sever. Za Katarinou máme vytipované místo, kde se chceme ještě vykoupat v moři. Ale v jízdním řádu to nemůžeme najít, a tak si pouštíme v téměř prázdném vlaku hubu na špacír. Sedí tam jen jedna mladá žena s klučíkem a řecky se baví. Přesto se plynou češtinou nás ptá, co nemůžeme najít. Je sice Řekyně, ale narodila se v Jeseníku a celý život v Čechách žila. Nyní však již žije tady, v Řecku. Její rada nám pomohla a my se jdeme ještě smočit na pískovou pláž. Sluníčko krásně svítí, my se pečeme a pečeme.
V podvečer ještě uvařená polévka a potom už zas vláček. Malé couvnutí do Katariny, kde Luboš rozšířil sbírku žvýkaček, a pak již směr Soluň, Alexandropois a Svilengrad. Jenže ze Soluně máme obrovské zpoždění. Sice jsme se krásně vyspali, ale po příjezdu do Diakaii je vlak do hraničního Svilengradu fuč a další prý jede zítra, No paráda, co dál? Ve vsi na silniční ceduli je napsán Bulharsko 15km, Ormenio 14 km. A do Ormenia jede motorák. Tak pokoušíme a jedem. No jo, ale na hranici je daleko a auta tu nějak nejezdí. Asi to bude tím, že je neděle. Za hodinu tak 3 auta. Až to čtvrté se nad námi slitovalo a vzalo nás. Na hranice není však kilometr, jak říkala cedule, nýbrž nejméně 6km. Řidič je Řek, ale zná bulharsky, takže se s ním trochu domluvíme. Na čáře na nás koukají jako na raritu a nechápou, kde jsme se tam vzali. Až náš šofér jim vysvětluje, že jsme stopaři. Snad právě proto nám dělají důkladnou prohlídku. Náš taxikář je tak hodný, že na nás čeká. Ač jsme měli dohodnut stop do jen Svilengradu, po domluvě jedeme až do Dimitrovgradu. Vysazuje nás přímo u nádraží. Děkujeme a spěcháme k jízdním řádům. Opět změna je život. Místo do Ruse na rumunských hranicích, jedeme nejprve do Plovdivu. Odtud expresem do Sofie. Ve vlaku je problém, průvodčí chce příplatek na ex. A ani se nesnaží, že je to do vlastní kapsy. Na pivo. Co se dá dělat, jen kdyby Luboš míň mluvil, mohlo to být levnější.
Je tu SOFIE a v ní přestup na vlak do Bukurešti. Přípojný vlak ze Soluně má však tak velké zpoždění, že cestující v něm jsou vlastně včerejší. Mezi nimi jsou dva břeclavští nádražáci. Jsou to sourozenci, Radek a Iva. Samozřejmě jedou na FIP, a tak dál jedem spolu. Bukurešti již bylo dost, a tak prvním vlakem prcháme. Odjíždíme směrem Brašov. Hory jsou tu překrásné a tak, když se za okny objevuje stanice Predeal, název počešťujem a fofrem balíme. Nedojedené jídlo v jedné ruce, batoh v druhé, a stojíme na nástupišti. Je tu krásně. Jiný svět než Bukurešť. Malé lázně v horách. Čisto, uklizeno, květiny a usměvaví lidé. A levno. Krásná procházka městem, kupujeme si zmrzlinu a oddáváme se idylce. Ještě poslední vaření. Původně to měla být gulášová polévka, ale je to spíš guláš. Luboš zatím došel koupit pivo. Při té příležitosti nakoupil tak velké množství žvýkaček, že ho přestalo zajímat Slovinsko či Rakousko. Konečně je spokojen a my můžem si to namířit rovnou domů. V 18.40 nám odjíždí vlak přes Curtici do Budapešti. Odtud přes Bratislavu do Čech. Jedeme Hungárií a průvodčí chce příplatek na úsek po Maďarsku. Ale, když stále tvrdíme, že už žádné peníze nemáme, tak to vzdává. Jsme prý kolegové a máme to od něho suvenýr.
Tím nám problémy skončily a my dostáváme ještě jako suvenýr do pasu slovenské razítko. V Břeclavi vystupuje Iva, Radek s námi jede do Brna. My pokračujeme dál na Havl.Brod, kde přesedáme a přes Chotěboř jedeme krásnou zelenou českou krajinou na Pardubice a Hradec. V Čeperce se loučíme i my dva. Zas máme jeden krásný výlet za sebou a další pěkné před sebou.
