Když moji kluci byli ještě školáky, u našich vrátek se zastavil takový malý bílý vesnický voříšek. Postával u vrátek, a když kluci šli do školy, vždycky mu něco dobrého dali. A tak milý Míša nejprve vlezl do zahrady za vrátka, potom dál a dál, až se z něho stal náš domácí pes. No, vlastně kamarád našich kluků, hlavně našeho Pavlíka.
Kluci v té době jezdili do školy do vedlejší vesnice a na kolech. V létě v zimě. A milý Míša občas kluky doprovázel až do školy. U školy byla úschovna na kola pro děti. A tam Míša zasedl u Pavlíkova kola a poctivě hlídal. Objevil ho školník a snažil se voříška z prostoru dětí odehnat. Milý pes vždy jen kousek popoběhl a obloukem se vrátil opět ke kolu. Poctivě hlídal Pavlíkovo kolo, dokud Pavlík nešel ze školy. A potom spokojeně utíkal podle kola až domů.
A zase usedl doma na zahradě a nikam nezdrhal. Další den ale museli kluci dát pozor, aby opět neutekl. Ve škole by bylo brzo zle. Láska našich kluků k našemu přivandrovalci byla velká a on jim to vracel. Míšův výlet se už nikdy neopakoval, i když po zahradě měl úplnou svobodu. Ač to byl velký kamarád, bytový pes se z něj nikdy nestal.