Snad se na mne Michal Prokop nebude zlobit, že jsem do názvu použil úvod jeho písně. No, neudělejte to, když se začátek i obsah písně tak hodí.
Můj pobyt na koleji se dělí na dvě části: před příchodem mé rodiny a po jejím příchodu. Bez mučení se přiznám, že ta první byla zajímavější. Pavilon 2, kde jsme v přízemí bydleli, byl postaven jako konečně všech deset, pro devadesát studentů, měl třicet (?) pokojů, dva záchody a dvě umývárny s korytem a sprchou. Teplou vodu bylo možno získat zatopením pod kotlem, teplo na pokojích se pořídilo pomocí kamen, kterým se říkalo Klubky.
Hádejte, jak se pětačtyřicet studentů ráno vystřídalo na WC. U umyvadlového koryta, kde se vešlo tak pět person najednou, to bylo snazší, a pokud se týká sprchování, o tom raději pomlčím. Na WC splachovadlo fungovalo už od čtyř ráno a Frantovi, který se na prkýnku usadil nejméně na patnáct minut, byla dokonce jednou způsobena defenestrace. Většina nosila pozůstatky potravy do školních zařízení, která byla přece jen četnější a modernější. Pokud bylo třeba doběhnout, jednalo se o běh na 2000 m.
Kromě menzy se kuchtilo i na pokoji. Recepty nemohu poskytnout, protože byly příliš různorodé a nedochovaly se ani v mé paměti. Byla to skoro vždy hrncová jídla. Velký hrnec totiž byl spolu s několika talíří a příbory jediným nádobím, které bylo ve skřínce se vším možným, toaletním papírem počínaje a pastou s kartáčkem na zuby konče. Našlo se tam i mýdlo, poněkud ztvrdlé ponožky, karty na maryáš, balíček olagum atd. Základem pro vaření byla vždy voda, do které se přidávaly ingredience tak, jak jsme je vyndávali z balíků od rodičů nebo přivezli z návštěvy domova. Takže tam putovalo kysané zelí, klobásy, brambory, koření, domácí konzerva vepřového masa ze zabíjačky a vše se vařilo, až brambory změkly. A ujídalo se. Skoro vždy zbylo v kotlíku na dně pár porcí na druhý den. K nim se pak přidal třeba nakrájený špek, krabička rajského protlaku, dvě tři feferonky, půl kila rýže, dolila se voda a vařilo se, až byla rýže měkká.
Přikusovali jsme chutný šumavský chleba, který byl hned naproti v kiosku vždy čerstvý. A tak to šlo stále dokola. Zapíjeli jsme před stipendiem vodou, po něm pivem a když přijel Silvo ze Slovenska, i vínem ze sklepa jeho otce.
Před okny se sušilo prádlo a za oknem byla v zimě lednička. Stejně, jak to popisují pamětníci z první republiky. V ní se zvláště vyjímaly slovenské paprikové klobásy, které neměly nožky, ale půlmetrové nohy. Promiňte, odskočím si mrknout do mrazáku. Byly tam. Dovezl jsem si je letos z návštěvy v Bojniciach, kde jsem u spolužáka polovníka Jara strávil několik krásných dní. Až rozmrznou, tak se do nich pustím. Takže mám ještě pár minut na psaní.
Na pokoji nebylo studovat kde, protože stoleček byl jen jeden a na něm se dalo psát jen s velkým sebezapřením. Navíc neustále nám vyhrával drátový rozhlas a vzájemně jsme se nemohli dohodnout, kdy jej zastavit a kdy se kochat radostnou písní "Šel Frantík kolem zahrádky". A tak jsme chodili, když už nám hrozily zkoušky a zápočty, do některé z pražských knihoven. Tam bylo ticho jako v hrobě a ve vzduchu se tetelila všechna ta spousta lidského vědění, a tak vědomosti do hlavy klouzaly jako po másle.
Strážcem mravnosti a bezpečnosti na koleji byl noční hlídač, starší pán, který kdysi přišel o jednu ruku. Obcházel až do půlnoci kolem všech pavilonů, tu pošpásoval s děvčaty na ženském pavilonu, onde si dal pivo, které před chvílí přinesl ve džbánu oslavenec z hospody Na Špejchaře, zavítal tam, kde podle čichu zrovna smažili topinky nebo bramboráky a hlavně hlídal. Branku před pochůzkou uzamkl, aby tak předešel konfliktu s rodiči, kteří přišli hledat svoji dceru.
Při pochůzce neomylně vytipoval, kde si taková dcera odbývá své stále se zvětšující sexuální zkušenosti a podle jeho vyjádření po vypití určitého množství dobrého truňku zachránil spoustu dívek před potupným výpraskem. Zavčas je diskrétním trojitým zaklepáním varoval a loudavým krokem šel vpustit rodiče, které posílal od čerta k ďáblu, takže nakonec museli uznat, že jejich dcera skutečně byla v divadle, a vrátili se spořádaně domů.
Karban byl u několika mých kolegů silnější než laškování s děvčaty, a tak se pravidelně scházeli především na maryáš ve třech, čtyřech, i licitovaný byl na programu. Ten, kdo vyhrával, poslal o půlnoci pro špekáčky a k ránu uléhali s vědomím, že přednášky, začínající v osm hodin, pro jednou vynechají.
Samozřejmě jsem vynechal i já některé ze vzpomínek na život na koleji. Tak se nezlobte, jdu na tu klobásu, už určitě rozmrzla.
