Z mých příspěvků už víte, že jsem celkem ranní ptáček. Miluji tichá rána kolem řeky, já, náš pejsek Rex a fotoaparát. Z procházky kolem řeky poslední dobou nemám ten správný požitek. Jedenkrát posečená tráva na březích porostla v tvrdé vysušené strniště. A tak mé kroky zamířily jinam.
Nedaleko od našeho domu je kopec a les, kterému se u nás říká „nad pekárnou“. Správně tušíte, že pekárnou je myšlena opuštěná pekárna, na jejímž stařičkém komíně hnízdí čápi z mého jarního fotopříběhu. A tak je každé ráno nejdříve zkontroluji. Pak stoupám do kopce a na louku, která se zlatí srpnovým sluníčkem.
Je něco po šesté hodině ranní. Všude ticho, jen vyplašená volavka klouzavým letem tiše přelétá o kousek dál. Mám na sobě jasně žluté tričko a červené kraťasy, to aby si mě nějaký horlivý myslivec nespletl se srnou a neřekl si „á srnka, a už pěkně letitá“, prásk a já mám dírku vprostřed čela. To bych fakt nerada.
Rex běhá na vodítku ze strany na stranu, nevadí to, protože tady není nebezpečí, že by vletěl pod kola cyklisty nebo auta. Tolik vůní, co tady cítí. Támhle peláší zajíc, nedaleko je na lovu pět volavek a nouze není ani o srnky. A co teprve ty díry do země. Tráva je vysušená, takže je dobře vidět, že zem je jak ementál. Hraboši a myši polní se činili a Rex by nejraději do každé díry strčil svůj zvědavý nos.
Tiším ho povelem „čekej“, pes se zastaví a zahledí se do dálky. Naskýtá se nám kouzelný pohled, pod starým polorozpadlým posedem se klidně pase srneček. Opatrně se přibližujeme, srneček je v naprostém klidu. Pak odbíhá a za chvíli spatřím dvě srny zaujaté hrou na honěnou. Myslela jsem si, že starý srnec odhání mladého, tak, jak jsem to viděla předevčírem, ale tentokrát jsem se spletla. Je to sice hra, ale mladý srnec (podle parůžků) nahání srnečku. Co po ní asi takto po ránu chce? Jsou zaujati svou hrou a namíří si to přímo k nám. Pes mi sedí u nohy, snad ani nedýchá, stejně jako já.
Možná tak patnáct metrů od nás si nás najednou všimne srnka, zastaví se a toho využije srneček, který nevidí a neslyší. A já stojím v jedné ruce vodítko, které se neodvažuji pustit, a druhou rukou držím u oka fotoaparát. Fotím milostný akt v přímém přenosu. Úžasné, nádhera! Ještě chvíli je sledujeme, ale pak srnka bere nohy na ramena a srnec s ní drží krok, ztratí se nám v lánu obilí. Ale jdeme dál a za chvíli potkáváme dalšího (nebo toho samého?) krasavce, v pohodě si pobíhá kousek od nás, zastaví se a zvědavě nás pozoruje. A zase popoběhne, mám pocit, že z nás vůbec nemá strach. Je to krásný pocit.
Obloukem se vracíme, u prvního domku na samotě potkáváme kočku domácí. Rexík škube vodítkem, kočka ho nenechává klidným, i když je daleko. Když pozorujeme srnky nebo volavky, tak se chová civilizovaně, ale taková kočka, to je teda lákadlo, jako červený hadr na býka. Marně mu domlouvám „fuj kočička“. Přijměte pozvání na Jesenické safari na mých fotkách. Prožijte se mnou ta krásná neopakovatelná rána. Ano, každé je jiné a jedinečné. Už se těším na zítřek.
PS: Něco málo z přírodovědy:
Dočetla jsem se v moudré knize, že "srnčí říje je 2x do roka a to červenec - srpen nebo listopad - prosinec.Doba březosti 6 měsíců, u zárodků, které vznikly po letním oplodnění, se vývoj zastavuje od října do prosince, pak se znovu obnovuje." MOUDRÁ MATKA PŘÍRODA! "1 až 2 srnčata se rodí v květnu až červnu a jejich kojení trvá 3 měsíce."