Přestože předpověď počasí slibovala horký den, který je lépe strávit někde v chládku, rozhodli jsme se vydat na výlet. Cílem naší cesty byl Krnov na severní Moravě. Přesněji řečeno vrch Cvilín, který se tyčí nad východní oblastí města a je jeho nepřehlédnutelnou dominantou. Na jeho přední části se nachází poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné, nedaleko od něj se pak vypíná Lichtenštejnova rozhledna.
Když jsme v dopoledních hodinách vystoupili z autobusu a chtěli se co nejrychleji vydat ke svému cíli, museli jsme projít částí města, které mě v minulosti nijak zvlášť nezaujalo. Pavel Krnov neznal, ale stejně jako já byl překvapen atmosférou, která na nás dýchla.
Květiny, stromy, nové dláždění a nádherně opravené domy. Pavel vzal do rukou fotoaparát a já nevěděla, co doporučit k focení dřív.
Vždycky se mi moc líbila budova polikliniky. Před ní se prostírá parčík s moderní fontánou. My ale pokračujeme dál a nemůžeme nechat bez povšimnutí krnovský zámek. Branou projdeme na nádvoří – vlevo hospoda, vpravo druhá. Otočíme se zpět a zvěčníme otevřenou arkádovou chodbu zdobenou figurálními sgrafity, která připomínají někdejší slávu tohoto sídla. Dnes slouží jiným účelům, jak je patrné z dalších záběrů.
O kousek dál se ocitáme v podloubí, na jehož začátku využívá stínu asijská prodejna všeho možného, což můžeme vidět i v řadě jiných měst. Tu jen tak míjíme, vždyť všude kolem je tolik krásných měšťanských domů, ale také zcela moderních staveb. Nové se starým se tu snoubí způsobem, že při pohledu na to „souznění“ až tajím dech. Blížíme se k náměstí – před námi jsou v jednom bloku dvě honosné stavby – spořitelna a radnice s vyhlídkovou věží. Otáčíme se zpět, abychom se ještě jednou pokochali hezkým prostorem. Teprve teď si všimneme památníku Leopolda Bauera, architekta, významného krnovského rodáka. V jeho blízkosti ozvláštňuje náladu harmonikář. Ještě pár kroků a jsme na náměstí. Teď vidíme obě dříve zmíněné budovy v celé jejich kráse. Slunce svítí tak jasně, že jsou snímky přeexponované, a hřeje tak úporně, že se rozhodneme vyhledat stín vyhlášené cukrárny a jdeme na dopolední kafe. Posedíme u kapučína, frappé a třené tyčinky s marmeládou, ale kdybychom chtěli, mohli bychom si vybrat z řady dalších zákusků a mnoha druhů zmrzliny. Cukrárna naštěstí odolala všem změnám a úspěšně přežila všechny zvraty, aby i nadále sloužila všem, kteří po tom zatouží.
Při kafi spřádáme další plány, ale sotva vyjdeme z cukrárny, padnou nám do oka dvě bílé kostelní věže. Vypadá to, že jsou hned vedle budovy spořitelny, ale to je jen optický klam. Chceme je zvěčnit, tak jdeme ke kostelu blíž. Z bočních dveří vyjde jeptiška a s ní rodinka výletníků. Využívám nečekané příležitosti a už stoupáme po úzkém dřevěném schodišti do vyhlídkové věže kostela sv. Martina. Mám z toho velkou radost, a to ještě netuším, jaký pohled na město se mi naskytne. Pavel mé nadšení nesdílí, na rozdíl ode mě rozhledny nemusí. Protože se ujal focení, nezbývá mu, než s hrůzou v oku obcházet po sítí chráněném ochozu. Zatímco já juchám, on ztrácí barvu, ale snímků přibývá. Když se zase ocitáme v bezpečí země, dostáváme informační letáčky o kostele i turistické sezoně v Krnově a já se díky své zvědavosti dovídám, že nás provázela sestra z řádu Alžbětinek. Ještě pár snímků a vracíme se přes náměstí k cukrárně. Kousek od ní se nachází informační centrum, které se rozhodnu navštívit, abychom se už konečně vydali co nejkratší cestou ke Cvilínu. Přestože je v centru plno, hned se mě ujme dívčina, aby splnila mé přání. Ptám se na Cvilín a vzápětí mám kromě ústní informace v ruce pěknou mapku Krnova a ještě hezčí brožurku KRNOV průvodce městem. Pavel zatím obchází blízký kostel Narození Panny Marie. Viděli jsme ho z věže kostela sv. Martina i s přilehlým klášterem minoritů. Ještě projdeme kolem synagogy, která by si zasloužila více pozornosti, ale to zas někdy příště, dnes máme jiné plány.
Přejdeme po mostě přes řeku Opavu, mineme několik dalších zajímavých a krásných staveb a za chvíli už stoupáme do kopce. Přehlédli jsme značku a trochu jsme si zašli kolem penzionu Koliba. Rychle jsme svou chybu napravili a za chvíli už stojíme pod schodištěm k poutnímu kostelu. Nad námi žhnoucí slunce a před námi 222 kamenné schody. Proti slunci se nejen špatně stoupá, ale také fotografuje. Nicméně těsně před koncem naší pouti přijde milé překvapení; zvony začnou vyzvánět poledne. Kdybychom se snažili, stěží bychom svůj příchod načasovali přesněji. Nahoře poklidno, kdo by se trmácel do takového kopce a navíc v době, kdy je čas k obědu.
Prostranství kolem kostela je upravené, do kostela je možné nahlédnout skrz kovanou mříž. Slunce neumožňuje fotit všechno, co bychom chtěli, proto uděláme jen několik snímků a vydáme se k blízké rozhledně, paradoxně z kopce dolů, ale jen malinko.
Je to válcovitá stavba z kamene s režnými cihlovými pásy a vede na ni 144 dřevěných schodů. Můj partner odmítne výstup absolvovat, ale nakonec si dá říct a myslím, že toho lituje jen tu chvíli, co po zaplacení dvacky stoupáme po úzkých točitých schodech vzhůru. I když není ideální viditelnost, můžeme se kochat krásou okolní krajiny. V duchu pošlu pozdrav své zesnulé kamarádce, se kterou jsme před lety stanuly před touto rozhlednou marně, byla zavřená.
Vracíme se k poutnímu kostelu, Pavel spokojený, že máme splněno, já odhodlaná pokračovat po zelené turistické značce ke zřícenině hradu Cvilína. Narazím na prudký odpor. Je vedro, máme hlad, bolí nás nohy. Sedneme na lavičku, sníme svačinu a hned se jeví svět v růžovějších barvách. Vyhrála jsem, ale když jsme kráčeli vyprahlou pěšinou pod nemilosrdným žárem poledního slunce, chvíli jsem pochybovala, nebylo-li to Pyrrhovo vítězství. Když jsme minuli Penzion Šelenburk, u kterého začíná naučná stezka „Cvilín“, začal Pavel brblat. Já mu přizvukovala a brzy jsme stáli u hradního příkopu a hleděli na mohutné zbytky zdí hradu Cvilína/Šelenburku. Ten kilometr a půl zas nebyl tak hrozný, jak se nám původně jevil, ale bylo třeba jít i zpět.
Rozhodli jsme se zajít na oběd do hotelu Cvilín v blízkosti poutního kostela, ale čtyři hvězdičky, kterými se pyšní, nás svým jídelním lístkem nenadchly. Dali bychom si něco „výletního“, ale tam to vypadalo spíše na „sváteční“ menu. Nevadí, dáme si něco dobrého ve městě. „Nášup“ schodů tentokrát směrem dolů a příšerné vedro nám však asi zatemnily smysly, protože jsme minuli restauraci Hermes i restauraci na náměstí u radnice. Na asijské speciality jsme chuť neměli, a tak jsme využili toho, že Krnovem právě projížděl bus z Ostravy do Jeseníku a my ho stihli. Snědli jsme zbytek jídla, co jsme nosili v batohu a ujížděli k domovu s dobrým pocitem hezky prožitého dne.
Doma jsme si v klidu prohlédli zdařilého průvodce Krnovem, kterého určitě využijeme k dalším výletům, protože současný Krnov je hezké město, které svou výstavností, historií i atmosférou připomíná Opavu nebo Šumperk.
| Můj tip na dovolenou či výlet - velká letní soutěž o pobyt v Česku. Napište do rubriky Moje cestování, kde jste byli, co se vám na dovolené či výletě líbilo, jak jste byli spokojeni se službami – ubytováním, stravováním, průvodci, delegáty cestovních kanceláří. Popište, co bylo na navštíveném místě nejzajímavější, co stojí za to vidět, ale i to, co se vám nelíbilo a co byste nedoporučovali. Článek nadepište Můj tip na dovolenou. Všechny příspěvky budou 30. září slosovány a vítěz vyhraje třídenní pobyt v některém z českých penzionů. Více informací zde | |
