Měli jsme hezkou starobylou chalupu s dvorkem a zahrádkou. Na konci zahrádky, v rohu, stála kadibudka. Byla částečně ukrytá keři rybízu a bezinky. Za budkou bylo složené dřevo. Osvětlení jsme tam samozřejmě neměli, a tak jsme v noci museli chodit s baterkou.
Jednou na jaře jsem si to před půlnocí namířila na ono místo. V tom jsem uslyšela divné zvuky, nějaký šramot z křoví a někdo tam těžce dýchal, přímo funěl. K smrti jsem se vyděsila, že se roštím prodírá nějaký zloděj. Pádila jsem zpět do chalupy s voláním, že je někdo na zahradě. Manžel se ozbrojil klackem a baterkou a neohroženě se vydal na zahradu, já opatrně za ním.
Potichu jsme se přiblížili ke kadibudce, muž posvítil do křoví a to už jsme se oba smáli. Kolem rybízového keře běhali dva funící a dupající ježci, kteří funěním a vytrvalostním během projevovali svou zdatnost paní ježkové. Ta seděla v klidu u keře a nezúčastněně čekala, kdo ten sprint vydrží déle a bude jí tak hoden.
Asi deset minut jsme se dívali, jak to dopadne, ale měli větší výdrž než my, tak jsme šli pobaveně spát. Jak jsme se přesvědčili, ježčí námluvy jsou zřejmě dost náročné. To mají naši páni namlouvání mnohem snazší.
Později jsme objevili ježčí příbytek schovaný pod složeným dřevem a v něm se krčilo pět malých pichlavých kuliček. Večer, když jsem dávala na dvorek misky se žrádlem pro toulavé kočky, zahlédla jsem u misky našeho ježka. Moc mu chutnalo. Rychle jsem zhasla a odešla, abych ho při večeři nerušila. Však si to ježek i kočky odpracovali - v chalupě jsem neměla celou dobu ani myšku a o šneky na zahradě se staral ježek.