Na schůdkách u malého vesnického koloniálu seděla holčička, klátila bosýma nohama a v ušmudlané ruce držela papírový pytlík. Opatrně pytlík otevřela a nadechla se fialkové vůně, která z něj jemňounce zavanula. Na tvářičce se jí rozlil blažený úsměv, na levé tváři se udělal dolíček.
Najednou zpozorněla. Ozval se bublavý zvuk automobilu, který se na náves ze zatáčky vyloupl v celé své kráse. Dívenka se postavila, chodidlo levé nohy si opřela o kotník na pravé noze, který si tak třela, protože ji tam nedávno píchla vosa. Automobil v oblaku prachu zastavil přesně před obchůdkem. To už se z něj vynořily i dvě postarší tetky s šátky na hlavě. Však to byla taky událost. Na letní byt přijelo panstvo. Z automobilu křepce vyskočila dívka asi šestnáctiletá, hubené ruky se klátily kolem hubeného těla, jak spěchala do koloniálu. Musela objednat chleba a mléko, jinak by ho zítra pro panstvo nekoupila. Obě tetky, dychtivé novinek, se stáhly do obchodu. Panstvo sem jezdilo na letní byt už třetí sezónu.
V tom se však otevřela přední dvířka a z vozu vystoupila vysoká blonďatá dáma. Usmála se na děvčátko, které na ni fascinovaně hledělo. Byla jako víla, žluté vlasy ji ve slunci zářily a lehký větřík laškovně roztancoval její sukni. Víla přístoupila až ke schůdkům, nožku v elegantním střevíčku si lehce opřela o první stupínek. Jemnou rukou odhrnula dívence vlasy z ušmudlaných tvářiček.
„Ty jsi ale krásná holčička, jak ti říkají?“ Dívenka nejdříve stála beze slova, ale pak šeptla „Andula“. Dáma se usmála a vrátila se zpět k vozu. Služka, která šla objednat pečivo a mléko, vyběhla z obchodu a s ní také ty dvě tetky a ještě jedna malá cácorka. Dáma už chtěla nastoupit, ale ještě jednou se otočila po holčičce. Zamžikala, teď tam stály dvě. Úplně stejné, jen ta jedna svírala v ruce poklad v podobě papírového sáčku. Mladá žena postála u auta a pak trochu potřásla hlavou, jakoby chtěla zahnat nějakou myšlenku.
Auto odfrčelo, zahnulo do boční ulice, kde mělo panstvo svůj letní byt u tetky Křupky, tak se na vsi říkalo tetce Křupalové.
Uběhlo čtrnáct dní, dva líné letní týdny. Andulka se svým dvojčetem sestrou Anežkou běhala po vesničce od rána do večera, několikrát i ulicí okolo domu tetky Křupky. Byl to pěkný dům, zářil bílou barvou a měl zelená okna. Předzáhradku od cesty odděloval bíle natřený laťkový plot a přes něj vykukovaly hlavičky květin. Andulka, pokud tam šla, vždy zpomalila v naději, že uvidí tu krásnou vílu. Ani okem ji však nikdy nezahlédla. Jen záclona v okně v prvním patře se někdy pohnula, asi vánek.
Jednou z večera se vracely z pastvy, kde celé odpoledne musely pást husy. Jejich domek byl přízemní a z dvorku se vcházelo přímo do kuchyně. V kuchyni stál uprostřed stůl, kolem něj židle – každý pes jiná ves – jak říkávala máma. Hliněná udusaná podlaha studila do bosých nohou hospodyně. Ale na židli sedělo éterické stvoření, nožky v elegantních střevíčkách. Andulka s Anežkou se zarazily na prahu. Návštěva. Opatrně vycouvaly. Ženy v prosté kuchyni si jich vůbec nevšimly. Děvčátka zůstala stát a naslouchala.
„Dobře vám zaplatím, budete moci dát tu druhou na studia a nebo jí pořídit pořádnou výbavu. A nebo si postavit větší domek,“ rozhlédla se ta mladá dáma po chudě zařízené kuchyni.
„A kterou byste tak chtěla?“ slyšela Andulka mámin hlas, nevšimla si rozlobeného tónu, kterým ta slova vyřkla.
Andulka chytla sestru za ruku a táhla ji pryč, za stodolu, kde měly svůj úkryt ve stohu slámy.
„Chce nás prodat, máma nás chce prodat!“ křičela na Anežku. Anežka na ni nechápavě koukala, co si to ta Andula vymýšlí, proč by je prodávala. Vždyť nic neprovedly.
Domů se vracely až za tmy, to už se po nich táta s mámou sháněli. Dostaly vyhubováno a Andulka i plácnutí přes zadek, rodiče dobře věděli, že ona je strůjcem všech lumpáren a Anežka, ta ji jen poslouchá. Na stole stál bochník čerstvě upečeného chleba, voněl po celé kuchyni. Máma nalévala do hrnků mléko, také vonělo a u okraje hrnečku se tvořil řetízek z mléčných perliček. Mléko měli od jejich krávy Lojzinky. Andulka však nemohla polknout ani lok oblíbeného nápoje. Koho máma prodá? Ji anebo Anežku? Tu ne, to já ji vždycky navedu, aby vylezla na strom, šla se vykoupat do rybníka nebo aby počkala se mnou venku, až vyjdou hvězdičky. I když jim to táta zakázal. Do setmění musí být doma a basta.
Děvčátko sedělo u stolu se skloněnou hlavou a tiše polykalo slzy. Táta četl noviny a máma něco kuchtila u sporáku. Konečně vysvobození. Andulka si vlezla k sestře do postele, ale spánek nepřicházel. Máma se na ně přišla podívat, než si lehla k tátovi do druhé postele. Andulka slyšela tiché útržky vět. Peníze, město, škola, lepší bydlení. Konečně jí spánek zavřel víčka. I ve snu sebou škubala a viděla sebe, jak odjíždí tím velkým autem dolů ulicí, Anežka běží a běží a něco křičí. Prudce se posadila. Byla v ložnici sama, venku svítilo slunce. V kuchyni taky nikdo nebyl, jen na stole vedle chleba byl nějaký papírek. Přitahoval ji, i když neuměla číst. Bylo jí teprve pět let. Papírek ležel uprostřed stolu i při obědě i pozdě odpoledne. Andulka měla pocit, kdykoliv se na něj podívala, že na ni písmenka křičí, že se jí vysmívají. Odvážila se zeptat mámy, co je na tom papírku. Odpověď jí vehnala slzy do očí. Adresa, adresa té bohaté pani z letního bytu.
Máma odešla z kuchyně. Děvčátko stálo u stolu a dívalo se na papírek. Když ho vezmu, tak mě třeba neprodají, nebudou vědět, komu. Dodávalo si odvahy. Andulka vztáhla ruku, ale rychle ji stáhla zpět. Ale nedalo jí to.Třesoucí se rukou vzala papírek a schovala ho do svého kufříku, ke svým pokladům. Měla tam stužku do vlasů od bábinky, svaté obrázky od pana faráře s malou modlitební knížkou a hlavně tam měla šest perleťových knoflíků. To byl pravý poklad. Každý knoflík byl sice jiný, ale každý byl krásný.
Léta ubíhala, Andulka s Anežkou rostly jako z vody. Po papírku s adresou se nikdo nikdy nesháněl. Letní hosté přestali k tetce Křupce jezdit. Až jednou, to bylo děvčatům už šestnáct let. Jeden horký letní den střídal druhý a mládež se v podvečer scházela na návsi u křížku. Nejdříve se museli všichni pomodlit, to mezi mladými bylo vidět i sehnutá záda s šátky na hlavě a nebo bylo cítit faječku, kterou si zapálil některý pantáta. Po modlitbě se staří těžkým krokem ubírali k domovům a mládež zůstávala. Jednou z večera tam přišla i elegantní pani. Mezi lidmi se nesl šepot, že přijelo po dlouhých letech panstvo k tetce Křupce. Dáma se posadila a poslouchala písničky. V tom si všimla blonďaté dívky a rázem se přenesla o několik let zpátky k dívence před koloniálem. Počkala, až byla Andulka sama, a přístoupila k ní s otázkou, jestli si na ni pamatuje. Andulce se rázem vybavil papírek s adresou. Kývla. Dáma se usmála, tak trochu smutným zadumaným úsměvem.
„Víš, že jsem tě chtěla kdysi od rodičů koupit? Chtěla jsem tě vychovat jako slečnu, jako dámu u nás ve městě.“ Andulka mlčela. „Nemáme děti. A vy jste byly dvě. A tak jsem si myslela...“ slova se ztratila v prázdnu. „Zle jsem u rodičů pochodila, prý i kdyby vás měli deset, žádné neprodají.“ Znovu se usmála, zvedla svou pěstěnou ruku k pohlazení, ale pak ji nechala klesnout. A odcházela, už se na dívku neohlédla. Andulka dlouze vydechla a dala se do běhu. Vtrhla do chaloupky jako divoký vítr, chytla mámu kolem pasu a zatočila se s ní kolem stolu. Pak jí vlepila pusu a smála se i plakala. Věděla, že se chová hloupě, ale nemohla si pomoci. Bylo jí prostě do smíchu i do pláče, byla šťastná.
