Nesla jsem si s sebou celý život mindrák z dětství. Byla jsem z chudé rodiny a na nějaké pěkné oblečení nebyly peníze. Maminka mi tehdy upletla svetr z rozpáraného zbytku něčeho neidentifikovatelného (hezké slovo). Svetr měl hodně barev, převážně vojenskou zelenou, ale nebyl zrovna slušivý pro malou holku. Ještě ke všemu jsem se musela neustále drbat, protože svetr škrábal, jako by byl z kopřiv. Nenáviděla jsem ho, protože se mi movitější a lépe oblečené holky kvůli němu posmívaly. Jelikož jsem neměla jiný a svetr byl nezničitelný, nosila jsem ho hodně dlouho.
Když jsem byla větší a začala jsem si vydělávat vlastní peníze, snažila jsem se oblékat tak, abych vynikla. Nechtěla jsem nosit to, co se tehdy prodávalo v konfekci, abych to mohla vidět na ulici na každé druhé. Kupovala jsem si levné hadříky a ty předělávala, přešívala, našívala. Hodně mi pomáhala maminka. Byla velmi šikovná, i když nebyla vyučená švadlena. Docela se mi to dařilo a já jsem byla konečně spokojená.
Jednou dostal tatínek v práci za odměnu poukaz na dovolenou k Balatonu. Mohl s sebou vzít maminku a vpašovali tam imne. Byla to krása, slunce, voda, levná zelenina a ovoce. Moc jsme si to užívali. Než jsme odjížděli, nechali nás ještě prohlédnout městečko.
Autobus nám zastavil a všichni se rozeběhli, aby ještě koupili nějaké dárky. Já jsem uviděla obchod s oděvy. Vběhla jsem rychle dovnitř a spatřila něco, co tehdy ještě u nás nebylo. Hrabárnu. Byla tam spousta oděvů naházených na hromadu. Hrabalo se v ní už několik žen, a tak jsem se rychle přidala. Nahrábla jsem nějaký svetřík a chtěla ho vytáhnout. Nešel! Zjistila jsem, že ho z druhé strany drží nějaká ženská. Přece jí ho nenechám. Zatáhla jsem více, ona také a už jsme držely každá jeden rukáv. Udiveně jsme se na sebe podívaly a nenápadně rukávy zahrabaly do hromady. Spěchala jsem. Našla jsem docela zajímavé šaty a rychle jsem je chtěla vyzkoušet. Přetáhla jsem je přes hlavu i přes oblečení, ale bohužel i přes kabelku, kterou jsem měla na rameni. Kabelka se nějak zamotala a šaty nešly sundat. Nakonec jsem musela poprosit prodavačku, aby mi pomohla. Byla udivená, ale mně to bylo jedno. Čas utíkal. Nakonec jsem ještě vyhrábla dva svetříky a běžela, aby mi neujel autobus.Měla jsem nesmírnou radost, jak jsem dobře nakoupila.
Prostě hadry mě držely celý život. Utrácela jsem za ně dost peněz a pořád mi to bylo málo. Stala se z toho docela posedlost.
Docela mě zachránilo, když jsem začala chodit do komparzu filmu a televize a mohla si užívat převleků. Jednou jsem byla oblečená za bohatou paničku. Měla jsem na sobě tak úzké šaty, že to bylo jako druhá kůže. Úzké rukávy, rukavičky a krásný velký klobouk. Jeli jsme na místo natáčení autobusem. Věděla jsem, že sednout si nemůžu, protože mi to úzké šaty nedovolí. Stála jsem tedy. V tom mě spatřil sedící rozjařený komparzista a z legrace mě popadnul a posadil si na klín. Ozvalo se několik trhavých zvuků a šaty popraskaly, kde mohly. Když mě uviděla kostymérka, málem omdlela. Vypotřebovala na mne snad všechny špendlíky, co měla, a řekla mi, že jestli to nepůjde opravit, tak šaty nahradím.
Natáčecí den byl pro mne opravdu útrapa a pak jsem ještě trnula, kdy budu škodu platit. Náhodou to dopadlo dobře. Převlékala jsem se dál. Jak ty šaty však přecházely z jednoho člověka na druhého, asi se nestačily moc vyčistit nebo vyprat, tak jsem z nich jednou chytila svrab. Zprotivilo se mi to a já jsem přestala do komparzu chodit.
Hadry jsem však nakupovala dál. Než jsem šla do důchodu (a protože jsem věděla, že už peníze mít nebudu), tak jsem se předzásobila. Nakoupila jsem oděvy na každou příležitost a naplnila tři skříně a několik skříněk se svetry. Mám to dodnes a nejsem stále schopná nic vyhodit. Možná se to bude ještě hodit. Třeba proto, abych zase způsobila trauma módním poradcům, až se rozhodnu opět soutěžit. Nebojte se, v mé skříni jsou opravdu daleko lepší kousky. Možná, že se někdy rozhodnu vám je ukázat na nějaké jiné oděvní soutěži.
Však chudáci příbuzní, nebo ti, co přijdou po mé smrti byt vyklízet. Vůbec jim to nezávidím. Až budou ale likvidovat ty moje krásné oblečky, určitě se v hrobě obrátím.
| Vtipnější vyhrává - literární soutěž magazínu i60.cz. Úkolem soutěžících je napsat příspěvek (příběh, povídku, glosu), jehož téma vychází ze zveřejněných fotografií. Pravidla soutěže a fotografie najdete zde. |
