Mám ráda Prahu, mám ráda Vyšehrad, Hradčany, Staré Město, Malou Stranu, Troju. Miluji procházky na nábřeží Vltavy, krmím ráda labutě jak s vnoučaty, tak ve dvou, ale i sama. Je to mé vyznání stověžaté matičce Praze.
Nedávno jsem se loučila s turisty Čechoaustralany, kteří už sem nepřiletí, jsou ve věku, kdy už je dlouhý let zmáhá a své rodiny založili tam u protinožců. Na druhé straně zeměkoule. Prahu si oblíbili, pro její krásu, pro její věže, pro její mosty, a věřte nebo ne, odjížděli se slzami v očích. Byli kdysi vytlačeni ze svých rodných hnízd a chtěli svým dětem v tehdejší době umožnit lepší domov a lépe žít. Je třeba se dívat na tyto lidi beze zloby, protože mnozí z nich dokázali venku, co jsou české ručičky, a neměli to jednoduché.
Jsem šťastná, že zde mohu žít a ráda se vždy sem domů vracím. Odjakživa jsem měla touhu cestovat, už jako malá jsem ráda vyrážela s babičkou a dědou po celé vlasti, abych poznala hrady a zámky a různá zákoutí, která mi mí prarodiče a rodiče umožnili vidět. Z čehož je patrno, že ten, kdo necestuje, sám sobě škodí. Cestování je poznávání všeho nového.
Šli jsme kus pěšky podél řeky Vltavy, míjeli jsme ty nádherné mosty, které všichni tolik obdivují. Máme krásné město Prahu a já se vyznávám z lásky k ní!