Taky se vám někdy přihodí, že vás nějaká obyčejná věc najednou vrátí o léta zpět, vrátí do vzpomínek? Mně se to stalo právě dnes. K obědu jsem vařila dýňovou polévku. Rozkrojila jsem krásné malé hokaido a v tom na mě vyskočily vzpomínky a to právě při pohledu na semínka.
Pamatuji si, že jsem jako dítě neměla ráda dýňovou polévku, ani dýni zapečenou či jinak kuchyňsky upravenou, ale doslova jsem milovala dýňová semínka. Moje máma je vždy rozprostřela na plech a dala je i ve slupce do trouby sušit. Venku za oknem byl větrný říjnový nebo listopadový večer, v komínu kvílela meluzína a kuchyní se nesla libá vůně. Někdy se některé semínko připeklo, to když se do kamen přiložilo větší bukové polínko a oheň se silněji rozhořel.
Teplá, voňavá semínka se sesypala na mísu, a ta se dala na stůl, kdo chtěl, tak si vzal a loupal. Ještě teď cítím tu prima chuť. Televizi jsme v té době ještě neměli a večery byly tak dlouhé.
Naši nám vyprávěli příhody, někdy zpívali lidové písničky a nebo jsme mastili karty. Cítím tak trochu smutek a nostalgii za ztracený čas mého dětství. Ze vzpomínek se vynoří jeden příběh, který nám vyprávěla maminka. Musela ho vykládat několikrát, i když jsem se pak bála jít sama do ložnice přes studenou chodbu.
Bylo to dávno, v té době se ještě v chaloupkách dralo peří. Večer co večer se scházely dračky a braly s sebou i své děti. Ty poléhavaly na lavicích kolem pece, chvíli se škádlily, popichovaly, ale jak se začaly vyprávět příběhy a nebo pohádky, zmlkly a naslouchaly.
Tak tomu bylo i večer, o kterém vám chci vyprávět. Pán domu zabafal ze své fajfky a panimáma začala povídat první příběh. Ve světnici byla ta správná nálada. V tom se domácí stařenka zvedla a šla pro něco do spíže, už si nepamatuji, pro co tam měla jít. Ve spíži měli otevřené malé úzké okénko, aby řádně větrala, a to proto, že tam měli pověšené uzené maso a klobásy po nedávném uzení.
Stařenka nesla svíčku, která moc světla nedávala. I když v domě byla zavedena elektrika, tak ve špajzce na konci chodby světlo nebylo. Jak tak stařenka hmatá po tom, pro co přišla, nahmátne něco chlupatého, zježeného. Zarazí se, ale pak ledabyle prohlásí, jen tak sama sobě pod nos „Který čerchman tu starou štětku postavil zrovna sem?“ Našla, to co potřebovala, a vrátila se do světnice. A tam povídá „V komoře je zloděj! Chytla jsem ho za pačesy.“
Ospalá děcka měla v tu ránu oči jak tenisáky, ženské se zajíkly ve svém povídání, aby se po chvilce rozhovořily jedna přes druhou. Pantáta zavelel „ticho“ a už bral do ruky sukovici, s kterou chodil s psiskem do polí. Vzal pořádnou svíčku a trhnutím otevřel dveře do komory. Za ním se natlačilo plno zvědavců, světnice zůstala v tu ránu prázdná. Ale ne tak komora! Z větracího okénka koukala hlava i s trupem, nohy visely z okna ven do dvora. Z pod košile trčely voňavé klobásy, ty právě zabránily lapkovi rychle uniknout. Mezitím někdo pustil ven psa. Ten zloděje škubal za nohy, zatímco pantáta ho fackoval po papuli.
A že těch facek bylo! Spravedlnost byla vykonána.
