Co jsem vlastně studoval? Všechno, co vonělo půdou, páchlo chlévem a hnojem a hlavně usnadňovalo práci těch, kteří v takovém prostředí pracovali na tom, aby pekaři mohli upéct dozlatova vypečený chleba, řezníci nabídnout maso na řízky nebo klobásy, cinknuté trochou pálivé papriky, aby ke krajíci a bramborám bylo mléko, na pultech zelenina a ovoce a na hodech pečená husa. To se zpočátku kolektivizace zemědělství, která vesnice převrátila naruby, nedařilo. Kdo zažil, uvěří, kdo nezažil, bude se divit. A tak propaganda vyrukovala s kampaní, která neměla daleko do známého hesla "Já jsem horník a kdo je víc" (na to odpovídal jeden vtip: "Tvoje manželka.")
Nicméně koncem padesátých let bylo už jasné, že zemědělství směřuje k velkovýrobě a chybí mu k tomu zemědělské stroje. Představa, že orba velkých lánů bude prováděna ruchadly a parními oračkami, pro svoji těžkopádnost vzala zasvé, sklizeň obilí "lopaťákem" nebo samovazem nestíhala, sekání zeleného krmení kosou nebo lištou pro velkochovy nevyhovovalo, a tak se průmysl ujal vesla a začal vyrábět stroje pro zemědělství, traktory počínaje a kombajny konče ve velkém.
Aby nástup mechanizace zemědělství zvládlo, začaly se rojit školy technického směru, zaměřené tímto jako včely kolem úlu. Vedle Zemědělských technických škol vznikla i Fakulta mechanizace na Vysoké škole zemědělské v Praze jako jediná v republice. A jsem doma.
O zemědělských strojích jsem měl "šajn", protože jsem žil na vesnici a na měšťance jsem se dověděl, že ruchadlo vynalezli bratranci Veverkové, a tam jsem se také ve čtrnácti letech učil jezdit traktorem Zetor 15 s laskavým svolením vedení Strojně traktorové stanice a za dohledu našeho třídního učitele Dospěla, přezdíváného Čaganista.
V indexu na prvním místě byl u čtyř semestrů zapsán marx-leninismus a u dalších tří politická ekonomie. V těchto předmětech jsem neměl potíže, protože něco obkecávat mně bylo celkem vlastní. Tři semestry jsem vstřebával vědomosti o zemědělských strojích, kdy historie začínala právě u ruchadla a končila u současnosti, ve které už vyjely na obilné lány kombajny.
Tak už víte, co jsem studoval, a myslím, že toto vyprávění bych měl na závěr trochu okořenit, třeba historkou o zkoušce ze zootechniky. Tento předmět nevoněl mně, ani celému ročníku, a tak, když nastal den, na který byla vypsána zkouška, došlo k obvyklému tipování: jít první, někde uprostřed nebo mezi posledními. To byla otázka, kterou jsem si položil i já a odpověděl jsem na ni, že zkusím jít jako první.
Zkoušející určitě hned prvního nevyhodí a já proklouznu, i když si třeba nevzpomenu, jak dlouho je kráva březí nebo kolik selat rodí prasnice. Přivstal jsem si, aby mě nikdo nepředběhl, a zasedl na židli před katedru zoologie v půl sedmé. Zkoušky měly začít až v osm hodin, tak ještě něco nabifluji. Ve tři čtvrtě na sedm se najednou objevil zkoušející ing. Kacerovský a nestačil jsem jej ani pozdravit a už mě hnal do kanceláře.
"Pane kolego, v noci se mně narodil syn a jistě pochopíte, že je to pro mne událost. Rychle si vytáhněte tři otázky, ať to máme za sebou. Zpověď byla krátká, výsledek nad očekávání. V indexu výborná a navíc prosba: "Běžte na kolej a vyřiďte kolegům z kroužku, aby přišli co nejdříve, to víte, co vám budu povídat."
Až jsem se zadýchal, když jsem na Kolonku doběhl a na chodbě vyřvával: "Kluci, honem na zkoušku, Kacerák má syna a potřebuje slavit." Zabzučelo to jako ve včelíně, umývárna si nepřišla na své a hoši vzali nohy na ramena, aby co nejdříve zasedli před čerstvým otcem. Podle výsledků zkoušky, která skončila proti normálu už kolem jedenácté, by celý náš kroužek, který čítal kolem dvaceti mužů a jednu ženu, mohl z fleku místo mechanizátorů dělat v budoucnosti zootechniky.
