Středomořím (tentokrát) východním

Středomořím (tentokrát) východním

8. 10. 2015

Skončily nudné Vánoce, a tak v únoru, byl nejvyšší čas, pro zpestření ještě vzdáleného předjaří. Naše šlechta, ve své době, také na zimu odjížděla do Středomoří. Jako chuďas jsem se tam, po jejích stopách, vypravil také. Bylo to autobusem k moři, pak lodí, do slavných pobřežních měst, až do Turecka, pak zpět, jinou trasou, zase k autobusu v Itálii, a zpět do Prahy. Několik slavných míst se tak dalo navštívit „jedním vrzem“.

Liberecký autobus vyjížděl z Prahy, cestovka byla lipská, průvodce Heinkel (byl to potomek neodsunutých sudetských Němců), spolucestující v Praze byli jen ze Slezska. Byl jsem nejmladší (70 let). Penzistky, starci bezrucí a slepí. Do autobusu ale všichni nastupovali křepce. Vlastně se tak české domovy důchodců vydaly spojit se, se středomořskými starobinci.

Nekonečná jízda autobusem byla provázena neutuchajícím hovorem sedících žen. Stále vibrovaly čelistmi, a tím si masírovaly hypofýzy. Manželské páry byly manželstvím už přezrálé, neměly si co říci, seděly ve dvojicích a mlčely. Požadovali jsme od řidiče, aby nám zazpíval. Nechtěl, prý by nám zkazil dovolenou!

Mluvení přerušoval jen „vůdcův“ tlampač, oznamující blížící se záchody na příštím parkovišti. Vypukla beseda, kdo a jak dlouho to ještě vydrží? Pak jsme se všichni vyvalili ven a běželi za svým cílem. Bavorské toalety byly nejdokonalejší, za 70 eurocentů. Měly rotační prkénko s UV desinfekcí a samosplachováním, v různých úhlech. Slezanka se při spláchnutí do díry podívala z blízka, a s údivem otevřenými ústy. Proud vody jí vypláchl i pusu. Z prožitých a úžasných zážitků jsme si před toaletami skoro všichni potykali.

Loď Costa Neoromantica

Nalodili jsme se v Itálii na loď Costa Neoromantica. Řídil ji kapitán Arena Pasqale. Byl zakrslý, holohlavý, brýlatý a břichatý. Na rozdíl od dvou známých a světově zbabělých kapitánů nás vozil bezpečně, snad by při ztroskotání naší lodi neutekl jako první?! Plavidlo mělo i s personálem 2500 lidí.

Při nástupu jsme museli všichni podepsat místopřísežné prohlášení, že nemáme syfilis, kapavku a ani AIDS. Stejně by se k tomu nikdo nepřiznal! Loď měla lazaret, márnici, kostel, vězení pro dlužníky. Také dětský útulek, byl pořád plný. Dětičky se tam s učitelkou pomalovávaly jako indiáni či američtí vojáci, fotit je, se ale nesmělo.

Vypluli jsme už v podvečer a hned začaly české ženy hořekovat (pro bolesti hlavy a břicha), domáhaly se českého zdravotnictví, toho zadarmo. V recepci se dožadovaly okamžitého příjezdu lodního „felčara“, prý mají mořskou nemoc. Od recepční dostaly jednu tabletu zdarma a doporučení ležet v posteli. Dalším vadilo vrčení lodních motorů, jiné si chodily stěžovat na bolesti zubů, bylo jim doporučeno nejíst tvrdé, lodní maso. Nakonec si stěžovaly na vrzání a otevírání kajutových dveří, (to způsobovalo vlnobití). Prý je v noci budí. Recepční jim poradila škvíry vrat utěsnit toaletním papírem.

Když už neměly proč fňukat, naříkaly na noční bušení trezorových dveří. Prý si měly trezor naplnit šperky, penězi a pevně je zamknout! Pak si vymyslely si, že jim v kajutě běhají potkani. Musel vyběhnout lodní důstojník, specialista na myši (lodní krysař). Žádné tam nebyly, stejně mu neuvěřily, měl by se prý víc snažit! Dámy vzhlížely nadějně na lodní heliport. Mohla tam přistát helikoptéra a odvézt je do kontinentální nemocnice, zprostit je tak toho zaplaceného lodního „utrpení“.

Večeře se servírovala noblesně a s nápaditými názvy jídel. Kuchaři a číšníci byli z Dálného Východu. Byli ochotní, na stole bylo tentokrát dost pepře a soli, úzkoprofilová byla jen dřevěná párátka. Masitá jídla byla vzhledově upravená, bohužel tepelně málo opracovaná, tvrdá nedosolená a neokořeněná. Musela se polykat bez rozkousání. Jednou jsem našel v jehněčím mase i rybí kost. Sladkosti byly vynikající, ty asijaté je umí. Denně se dalo sníst až 25 dortů, pak bylo těžké se vejít do kalhot.

Kuřárna byla dobře odvětraná a pořád plná stejných kamarádů a kamarádek. Servírka často vynášela popelníky, musela mít pro „nahulení“ při práci roušku na obličeji. Stařičký Španěl mi na vyžádání zatančil a zaklepal na kastaněty. Ochotně se tam bavil každý s každým. Obsah rozhovoru v „babylonu“ jazyků nebyl důležitý, stačilo jen „mlátit čelistí“, to se cenilo jako vznešené „sdělování“. Kuřáci pak mohli kouřit na polovině celé otevřené horní paluby, druhá půlka byla nekuřácká. Tak to bylo a je v kapitalistické západní Evropě. Jen ta nová, česká demokracie blbne…, je papežštější než papež! Kuřáci si tu vytvořili přátelskou partu, zdravili jsme se, usmívali na sebe, usedávali blízko sebe.

Na horní palubě bylo i ve slunném a teplém počasí větrno. Museli jsme se držet zábradlí a držet si brýle. Smetlo by nás to. V dlouhé chvíli jsme si mohli nechat vybělit chrup, levněji než na pevnině. Mluvilo se tu středomořskými jazyky, francouzsky, italsky, španělsky, také rozuměli anglicky a německy.

Nesympatičí spolucestující

Kladenská listonoška byla pohledná žena, blondýna. Měla jen jeden nedostatek. Nenasazovala si umělé zuby, a tak její sliny stříkaly na naproti sedícím. Nebyl při hovoru hezký pohled do jejích úst. Ve větru jsem s ní, při hovoru, musel já stát zády ke směru větru, pak její sliny vichr neškodně odnášel nad moře.

Západoevropské manželské páry spolu vysedávaly hodiny, bok po boku, a mlčely. Ona mu už desítky let nakukávala, že to on stárne! Musel tomu uvěřit, a tak musel stárnout rychleji než ona, a o pomalém umírání jen mlčet. Tupě zírali před sebe.

Dvě nevidomé černošské lesbičky se také přijely podívat na krásy Středomoří. Vodily se na palubě za ruce, usmívaly se, z radosti ze života. Většinu času ale trávily láskou v kajutě, v podpalubí.

Paci, paci, pacičky. Byla to Australanka se statným manželem. Oblíbili si mně, a tři večery jsme se (před manželem), u stolu, spolu poplacávali rukama, na paci, paci, pacičky. Nelíbila se mi, otravovala mě, zvláště když mi při tom plácání zpívala milostnou australskou píseň. Jejímu australskému dialektu jsem vůbec nerozuměl. Byla šílená. Na přehledné palubě nebylo před ní kam se ukrýt. Čtvrtý večer na mě už přestala útočit.

Rusové byli dva, uměli rychloangličtinu, mleli páté přes deváté, s Němci si ale notovali. Byli držgrešle, vypili mi skoro celou láhev calvadosu. A ničím se nerevanšovali.

„Světoobčan“ měl angličtinu „seklou“ španělštinou. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Neměl adresu. Přesto se ke mně choval zdvořile, a po mém vystoupení na jevišti, mi na záchodě dokonale odlíčil barevnou jevištní masku.

Osamělá babka měla jen 83 let. Měla dokonalé umělé zuby a uměla přečíst jídelní lístek, i bez brýlí. Ráda si ke mně přisedávala, chtěla se mnou chodit městy. Zdržovala by mě. Jenže navoněným a noblesním Francouzkám při recepcích zapáchaly nohy.

Sympatičtí spolucestující

Chirurg, ze Štýrského Hradce, nebyl chudák. Bral 4500 €, měl vilu, 4 luxusní auta, 2 bazény, manželku a syna. Měl perfektně opravený chrup, za dobrou cenu, v Maďarsku. Zájezd měl za poplatek exklusiv. Rád jsem mu naléval calvados a on mi kupoval mizerné lodní pivo a kávu, to pro něj bylo zadarmo. Mluvil jsem na něj německy, on na mě anglicky. Rozuměli jsme si. Prý mluvím německy lépe než on česky! Zasmáli jsme se tomu. Neuměl německy vyslovit mé jméno Miloš, tak mě oslovoval Miloševič Slobodan. Nevadilo mi to. Za druhé světové války se jeho předci měli výborně, děda byl řezník. Rozpovídal se o roku 1968 (okupaci Československa), bylo mu tenkrát pět let, nechápal to, bál se sovětů i v neutrálním Rakousku. Vzpomněl si i na upálení našeho Jana Palacha.

Rozpovídal se o svých dřívějších jízdách po Dunaji (jel motorovým člunem sám), Slováci ho zdravili, lákali na břeh, tam mu zadarmo nalévali kořalku. Maďaři a Rakušané si ho ani nevšimli!

Skamarádil jsem se se dvěma penzistkami. Také jim bylo 70 let. Při společenských večeřích a k tanci si dávaly na tváře ruměnec, říkaly tomu „zdravíčko“. Mladší tam k mání nebyly.

Kanadští milenci byli velmi pohlední. Měli dokonalou angličtinu, spisovnou a jasně artikulovanou. Sblížili jsme se v kuřárně. Všemu jsem rozuměl. Mailová adresa ale nefungovala. 

Zajímavá byla shledání s emigranty z roku 1968.

Pařížanka, se nakonec lámanou slovenštinou rozpovídala o svých příbuzných v Bratislavě. Odsunutá Němka byla od Jičína. Jejich rodina se tam tehdy jmenovala Živný. Rakušané a Chorvaté také s láskou vzpomínali, na rodiče a na monarchii. Bělorusové a Ukrajinci se rovněž pyšnili českými předky.

Večery na lodi

Byly ve znamení hudby, zpěvu, tance a vína. Latinsko-americká kapela hrála, u nás kdysi známé a populární melodie (Dona Maria). Hlasy zpěváků a zároveň hudebníků byly čisté, barevné a vysoké. Sledovalo je jen vybrané, nečetné publikum; někteří tančili tango. Publikum vykřikovalo názvy písní, kapela je ihned zahrála. Lahodné kantilény rozdávaly radost, moderní reprodukovaná hudba byla jen italská.

Jednoho večerního představení jsem se nechtěně, nuceně a aktivně musel účastnit i já. Vyhlídl si mě nájemný lodní kejklíř a dotáhl mě na jeviště. Nedalo se utéci, i když jsem se snažil, vždy mě vytáhl zpět. Připomínal jsem davům tváří Chaplina, komisaře Clouseu, našim turistům Dolečka.

Byla to soutěž o nejlepšího muže lodi. Mými soupeři byli Sardiňan, (v šatně mi vyčetl životní nenavštívení Sardinie) a Argentinec. Byli jevištně nenápadití, propadli už v prvních jevištních pokusech. Měl jsem udělat dřepy a kliky. V mém věku jsem jich předvedl po pěti, snadno. Davy aplaudovaly. Chtělo se pak ode mne zatančit sexy tanec. Kroutil jsem boky a na místě přešlapoval. Měl jsem přidat více sexu, tak jsem si v kapse kalhot nastavil peněženku viditelně napříč. Davy křičeli Miloš, Miloš, bene, repete!

Musel jsem do zákulisí, sundali mi brýle, nasadili paruku, nalíčili mi obličej, oblékli mě do trestaneckého pruhovaného munduru, dali do ruky odmotanou roli toaletního papíru. Měl jsem obtančit moderátorku a odvíjet roličku. Přišlápla mi konec, nevzdal jsem se a odmotával improvizovaně další papír. Davy opět volaly Miloš, Miloš!

Nakonec se chtělo ode mě vylézt na vysoký nerezový sloup. Bylo to snadné, (šplhal jsem naposledy v 8. třídě). Z výšky jsem jásajícímu publiku lehce zamával. Lidé byli štěstím bez sebe, křičeli a mávali mi, do výšky.

Moderátorky mě vyhlásili nejlepším mužem lodi Costa Neoromantika. Jako vítězi mi předali tašku, se jménem lodi. Odcházel jsem vítězně středem hlediště, s taškou na rameni, davy mě oslovovaly, poplácávaly a vykřikovaly Miloš, Miloš, ách Miloš! Češi jsou nejlepší, Češi, Češi! Češi na lodi jsou prý nejlepší ze všech národů, říkala nahlas italská moderátorka. Měla pravdu, naši vyhráli v jiných dnech i v dalších disciplinách.

Moje bydlení

V kajutě jsem měl kabelovou satelitní televizi. Byly v ní důležité a aktuální informace, zpravodajství ze světových stanic, mé bankovnictví, porno - za poplatek v eurech. Také zprávy v řeči hluchoněmých. Možné bylo sledovat 11 programů.

Ve skříni byl deštník, bačkory, župan, k mání. Cabinservis mi dělal zakrslý asiat. Byl dokonalejší než všechny evropské manželky! Stlal a uklízel mi několikrát denně. Nikde nezůstalo ani smítko, neobtěžoval mě zbytečným mluvením.

Konečně jsem v životě měl svého komorníka!

Obyvatelstvo Středomoří

I tam už se teď namnožilo škaredé obyvatelstvo. Západní ženy ale o sebe většinou více dbají. Udržují štíhlé postavy, nosí nápadité, ale levnější šaty, obarvené účesy mají unikátní. Vkusně se umí líčit. Obdivuhodná je zdvořilost a ochota tamních lidí, umí se pozdravit, ve dveřích dají přednost ženě, zastaví se a vysvětlí cestu turistovi. Vyzařuje z nich přátelství. Nikdo tam nikam nespěchá.

Západomořští neplivali při korzování na palubu, nejedli za chůze a nedrobili do talířů dole sedícím strávníkům. Dvakrát jsme překročili časový posun. Bylo hrozné vstávat o dovolené v 5 ráno!

V navštívených městech, všude, chybí uliční teploměry a sloupové hodiny. O takové zbytečnosti, (teplota a čas), se tamější obyvatelé nestarají, nepotřebují to k životu.

Středomořským vládne „zahnívající kapitalismus“. Zahnívá ale krásně, tak si z tamní radostí a nahlas zazpívají. Krize - nekrize, vždycky tam bylo jen z ruky do úst. U nás, na severu, za „totality“, bývala také veselost.

Řím

Do složitého města se bylo radno vypravit s německou cestovní kanceláří. Oběd byl v ceně výletu. Italové umí moc dobře a chutně uvařit maso. I večerní lodní kuchař výjimečně uvařil lamí maso dobře. Byl to celý den dobrého masa.

Radili nám jezdit městem autobusem „naskoč, vyskoč“. Bylo to skoro stejně drahé jako taxík, a ještě se muselo přemýšlet, v různých řečech.

Messina a Etna

Kolegyně k ní jely taxíkem, 160 kilometrů. Nevěděly, zda právě teď soptí. V ten den byl strašlivý vítr, lezly na vrchol po čtyřech, posledních pár metrů ale nedolezly, bylo to o život a o pád do kráteru. Vrátily se černé, jako „Popelky“. Sopečný prach si omyly až druhý den.

Atény

Hned v přístavu omdlel první penzista. Zvedli ho, a tak šlapal dál. Taxíkáři se o nás porvali. Ti zadnější byli o polovinu levnější. Přední je pěstmi mlátili do obličejů. Já jsem si při jejich rvačce zatím vybral peníze z bankomatu. Přiběhl ke mně ten nejzadnější a nejlevnější, a tak jsem po domluvení ceny hned nasedl.

Izmir

Město bylo plné obrovských psů a koček. Volně se procházeli a povalovali po chodnících, vůbec na lidi neútočili. Žrádlo měli asi na státní útraty.

Heraklion

Město udivilo obrovským počtem jásajících dětí na náměstí. Byla to ale demonstrace, mají prý daleko do školy. Policie do nezletilých nemohla s obušky, koňmi, plynem, vodou, ani střelami. Tak se zase nic nestalo. Bylo to při teplotě 27 stupňů Celsia.

Malta

Po návštěvě města jsme se vraceli k lodi. Byl na ní podivný „cvrkot“. Personál pobíhal po palubách, i kapitán pobíhal. Nouzový lodní diesel náramně řval. Výtahy nejezdily. Byl „black out“, jako v amerických „kečupových“ filmech. Výtahy nejezdily, svítila jen nouzová světla. Posádka nakonec vše obnovila a vyjeli jsme podle plánovaného času.

Sotva jsem vyšel z lodi do města Valletty, začal mě místní drožkář přemlouvat k jízdě do kopce. Byl jsem vyděšený, z dopravy vlevo, a nepozorný. Jeho kobyla v tom únorovém žáru mě také nechtěla táhnout do kopce. Dala mi to najevo bolestivým kousnutím do pravého ňadra. Urazil jsem se na oba, a pokračoval do vrchu raději pěšky. Vozka chytil klisnu, pro jistotu za udidlo, a otočil jí hlavu na opačnou stranu. Prošel jsem, tentokrát už bez kousnutí. Bolestivé pokousání jsem pak ukazoval strávníkům, před večeří.

Na Maltu už nikdy nepojedu, jsou tam zlí koně!

Marseille

Do města jsem se vydal jen kousek, pěšky. Na periferii jsem viděl krámy plné zboží, nikdo nic nekupoval. Zbytečné zboží jako mýdla, čaje, parfémy, hračky, bez toho se dá žít, i v krizi. Lidé postávali na ulicích, nekouřili a nepili. Působilo to na mě chudě, chuději než „demokratická“ Praha.

Závěr 

Bývalí Čechoslováci, teď samotní Češi, mají ve Středozemí stále dobré jméno. Jsme vážení hosté, nekrademe, neopíjíme se hlasitě, nepereme se. S jinými národy tam mají asi horší zkušenosti. U stolů se společně bavíme, u tamních je to vzácnější.

Při zpáteční cestě autobusem jeden manžel hořekoval, že manželka mu promočila deset eur. Jinak se moc nemluvilo. V chladné Praze, na Hlavním nádraží (Sherwoodu), nás uvítaly stovky po zuby ozbrojených policistů. Něco se tam asi očekávalo, nevím? Nebylo to možná na počest našeho návratu.

Prohřál jsem si tam duté hlavové kosti, dlouhodobě ze střední Evropy prochladlé. Moc dlouho na mě špatně zapůsobilo zhlédnuté množství historického kamení a nadměrného množství vody, v tak malém Středozemním moři. Lezení po starém kamení (4000 let starém) mě na dlouho zmohlo.

Z tolika vjemů se budu vzpamatovávat nejméně čtvrt roku! U moře bylo 27 stupňů nad nulou, v Alpách, při návratu, dva metry sněhu a minus deset pod nulou.

cestování lodě moře
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.