Většina z padesátky jeho filmů byly nenáročné sentimentální komedie a melodramata z růžové knihovny. Přesto, nebo možná právě proto, patřil režisér a scenárista Vladimír Slavínský, který se narodil před 125 lety, 26. září 1890, ve 30. letech k nejúspěšnějším ve svém oboru.
Začínal s němým filmem, v němž i sám hrál, a po první světové válce spoluzaložil vlastní filmovou společnost. Bývá také označován za průkopníka tuzemské kinematografie.
Slavínský se narodil jako Otakar Vladimír Pitrman v Dolních Štěpanicích (dnes část obce Benecko) v Krkonoších. V 17 letech odešel z domova ke kočovné herecké společnosti a rovněž se vyučil typografem. V roce 1912 napsal pro němý film své dva první filmové scénáře a po válce založil s Aloisem Jalovcem firmu Pojafilm.
První zvukový film natočil Slavínský v roce 1932. K jeho známým snímkům patří Okénko (podle námětu Olgy Scheinpflugové), Tři muži ve sněhu, Přítelkyně pana ministra, Nebe a dudy, Muži nestárnou či Poslední mohykán, v němž si zahrála i operní pěvkyně Soňa Červená.
Většinu filmů natočil Slavínský ve 30. a 40. letech, po druhé světové válce už tematicky nazapadl do budovatelských filmů, takže zájem o jeho tvorbu prakticky skončil. To bohužel přispělo k jeho předčasnému úmrtí - zemřel 16. srpna 1949 v Praze ve věku nedožitých 59 let.