Ať chce nebo nechce, musí si spartakiáda přiznat, že byla odkoukaná od všesokolských sletů s tím rozdílem, že Sokolové přilétali do Prahy celí rozechvělí, jak předvedou to, co se za půl roku naučili, zatímco cvičenci na spartakiádu byli k témuž trošku dostrkáni. Obě tyto celostátní sportovní akce odměnily své aktéry zkrášlením těla, pocitem hrdosti nad sebou samým a sounáležitostí s ostatními, novými přátelstvími, poznáním Prahy a vzpomínkami na celý život.
Ne tak v roce 1947, kdy se konaly Předsletové tělovýchovné slavnosti československých škol v Praze. Zúčastnil jsem se jich jako žák druhého ročníku gymnázia a v paměti mně uvízlo pouze to, že jsme cestovali do Prahy v železničních vagonech, zvaných "dobytčáky", které byly vystlané slámou a uprostřed měly zasouvací dveře, spíše vrata. Při cestě někteří z nás seděli v těchto otevřených vratech, hongali nohama a natahovali ruku, do které občas pleskly listy křovin, které zasahovaly až na koleje. Seděl tam i spolužák Ivan Garzina. Jeho ruku zasáhla silnější větev a doslova jej vytáhla z vagonu a jen jsme zahlédli, jak se kutálí po svahu pod tratí. Nastalo zděšení a snaha upozornit vedoucího na tuto katastrofu. Záchranná brzda v nákladním vagonu nebyla. Podařilo se. Vlak zastavil v nejbližší stanici, vedoucí vlaku nahlásil, co se stalo, a vlak pokračoval dál.
Druhý den, kdy už jsme byli ubytováni v některé z karlínských škol, jsme se dozvěděli, že Ivan vyvázl jen s pohmožděninami a oděrkami. Na Letné si však už nezacvičil.
Spartakiáda trvala myslím tak čtrnáct dní, když první týden byl věnován generálkám a druhý cvičením naostro. Vstupné na tribunu bylo kolem 120 Kč, na generálky podstatně nižší. Návštěvníci měli žízeň neustále, protože počasí bylo teplé a celkově vydařené. Myslím, že jsem ani jednou nezmokl, s jednou výjimkou, a to, když jsme oslavovali konec akce.
Ve stánku Pramenu Praha 8 jsme vyfasovali krosnu a do ní nám naskládali každému 100 limonád. Když jsme je prodali, odevzdali jsme 100 Kč a vyfasovali další várku. A tak to šlo stále dokola. Ve dnech generálek bylo návštěvníků podstatně míň, a tak prodej jsme museli podporovat ostrými lokty, protože Ministerstvo obchodu vyhlásilo soutěž o nejlepšího pochůzkového prodavače, a když už tu byla, proč se nepokusit o slušné umístění. Také, že jo.
Byl tu však jeden oříšek. Pelotonu prodavačů, už když jsme nastoupili, vévodil zkušený hoch z Brna, odkojený pochůzkovým prodejem na Brněnských veletrzích, a protože začal o dva dny dříve, měl už několikatisícový náskok. A tak jsem mu šel "po krku." Spolužák Táta byl na parketu jako svišť (tenkrát frčel twist), což se ovšem nedalo říct o jeho přístupu k prodeji. A tak soutěž vzdal, aniž si v ní udělal slušné umístění.
Abych mu pomohl, vypůjčili jsme si vysoký vozík o třech kolech, na který šlo naskládat až 300 sáčků. Chyba lávky. Těžiště naloženého vozíku bylo příliš vysoko a Tátovi, sotva vyjel, se vozík převrhl a přes 200 sáčků skončilo na silnici v rozpáleném, částečně tekoucím asfaltu, který zanechal na sáčcích nesmazatelnou stopu. Správně jsme usoudili, že obsahu to nevadí a jediným konzumentem, který pomazané sáčky neodmítne, jsou děti, zejména, když jim za korunu dáme sáčky dva. Stalo se a se ztrátou stokoruny jsme "asfaltované" pytlíky prodali. Ještě deset minut nás děti tahaly za šos, abychom jim prodali ty "počerněné" limonády dvě za korunu.
Pro stíhání kolegy z Brna jsem vymyslel taktiku "od nevidím do nevidím", minioběda a soustavného pohybu. Jak asi víte, cesta od tramvají ke stadionu má značné převýšení, a tak jsem ráno pomalu postupoval od stadionu k tramvajím a za mnou pět, šest prodavačů, kteří mne a vzájemně i ostatní předbíhali, až nakonec skončili všichni u tramvají. Já se pak v klidu přesunul opět ke stadionu a prodával ostošest, protože návštěvníci při zdoláním kopce teprve teď dostali žízeň a každý druhý sáhl do kapsy pro korunu.
Samozřejmě jsem pokřikoval. Třeba: "Dozrály nám jahody, máme z nich limonádu" nebo "Dám vám dobrou radu, nakupte si pytlíkovou limonádu." A náskok brňáka se snižoval a po třech dnech jsem mu ukázal záda. Další den se snažil o vyrovnání, a když se nepovedlo, doslova se ožral, příští den nastoupil až odpoledne a ztratil se mnou kontakt docela. A tak jsem po generálkách "jel v čele peletonu" a oblékl si skutečně žluté tričko, jak jej v Závodu míru nosil hodně často Jan Veselý.
Stav soutěže pilně sledovalo i vedení Pramenu Praha 8, mého dočasného zaměstnavatele, srovnalo výsledky v rámci všech prodejců na Spartakiádě a s překvapením zjistilo, že bychom mohli soutěž vyhrát. Navštívil mne jeden večer přímo ředitel Pramenu, vysvětlil mi situaci a navrhl, že mně pomohou tím, že vedle limonád budu prodávat i nedostatkové zboží, kterým byl například Pribináček za dvě koruny a Karlovarské oplatky za deset korun. V duchu jsem mu zatleskal a samozřejmě souhlasil.
Hned příští den jsem naplnil krosnu Pribináčky a ke každému dostal kšilt s gumičkou, který propagoval nedostatkový Pribináček. Hned mně zapálilo, že prodej půjde nejlépe na západní tribuně, kde slunce ostře svítilo do očí a návštěvníci si budou kupovat Pribináčka třeba proto, aby získali kšilt. A nemýlil jsem se. Mnozí si ani Pribináčka nevzali, jen když dostali šilt a mně naskakovaly korunky přímo do kapsy za znovu prodané zboží. Po dvou hodinách, kdy slunce už dalo "pokoj", jsem naplnil krosnu karlovarskými čokoládovými oplatky a peníze se jen hrnuly. Tak jsem utíkal mílovými kroky svým soupeřům až do konce Spartakiády a soutěž vyhrál. Za spartakiády jsem uviděl vícemeně jen cvičence, kteří pochodovali ke stadionu, a slyšel doprovodnou hudbu a hromový potlesk.
Spartakiáda skončila, Pramen mně vyplatil slušnou částku za prodej, přidal čepici a úbor, který jsem vyfasoval, a ředitel mně oficiálně oznámil, že jsem soutěž pochůzkových prodavačů na Spartakiádě vyhrál a že se mám v úterý v 18 hodin zúčastnit recepce na Ministerstvu vnitřního obchodu, kde budu odměněn. Vyměnil jsem kraťasy se žlutým tričkem za oblek, který mně včetně kravaty ochotně zapůjčil můj spolužák z Prahy, a zasedl za stůl v sále, kde se recepce konala. Vedle mnoha vyznamenaných v jiných oborech se ozvalo i moje jméno a ministr, myslím, že se jmenoval Brabec, mně předal diplom a 1000 Kč. Všichni mi zatleskali, a když jsem odcházel od předsednického stolu, utrhlo se mi pár knoflíků na košili následkem toho, jak jsem vypínal prsa. Bohatě jsem hodoval a popíjel, jak už to na recepcích bývá. A těšil se, že zítra odjedu domů a pochlubím se tím, jak jsem dopadl. Nebylo třeba, Jedna věta s mým jménem se objevila i v Rudém právu.
Jelikož jsem za těch čtrnáct dní prošoupal nadranc sandály, koupil jsem si nové, k tomu pár dárků a sedl na rychlík směr Hulín. Zážitek ze Spartakiády jsem si užil o pět let později, kdy jsem si udělal třídenní výlet s rodinou na tuto sportovní lahůdku. Později se přestala servírovat. Co říkáte, není to škoda?
