Ráno se protahuji a s uspokojením pohlížím na žaluzie, mezi kterými prosvítá sluníčko. Je pondělí, na teploměru za oknem nula a modro od obzoru k obzoru. Začínám den obvyklými povinnostmi, ale už teď se vnitřně usmívám, protože si plánuji odpoledne a začínám se těšit. Po obědě házím na záda batůžek, do něj přibírám svého kamaráda a hurá ven. Jo, vy nevíte, který můj kamarád se vejde do batůžku? Jmenuje se Soníček...
Dostala jsem neodolatelnou chuť si zopakovat výstup na Říp, a tak nelením a hurá po stopách naší báječné výpravy z i60.
Prvně foťák vytahuji hned v aleji k Řípu. Hernajs, gumička natažená přes pokažené zavírání zdířky udělala hop a mizí v trávě. Nenašla jsem ji. Taková šikovná byla. Průhledná... Do Prčic, jde proti mně dvojice a hned se zajímá, copak to hledáte, paní? Hledali. Nenašli. Ale nahoře je prý jen pět lidí. Broukám si jednu z těch svých oblíbených a alej mizí za mnou. Potkala jsem osm lidí. Všechny jsem pěkně pozdravila, hlavně ti dva mlaďoši koukali jako vyjevení, potřebují se to asi teprve naučit. A od toho my, babičky, přece jsme.
Nahoře je božský klid - pondělí, to je nejlepší den pro vycházku na Říp. Je to báječné, užívat si volných dnů a nic nemuset. Chata s občerstvením je zavřená, pokladna také, slunečníky stažené. Kaple sv. Jiří stojí na svém místě, je tam ticho, žádné prohlášení se nekoná... Kaple jen tiše úpí, žaluje a sčítá škody, které na ní za léto zase nadělali LIDÉ. Možná i něžné dívčí ručky?
Jižní pražská vyhlídka je také klidná. Zdravím se jen se dvěma mladými muži, kteří také zasněně hleděli do dáli. Sluníčko se snaží ze všech svých podzimních sil a já mu nastavuji tváře. I pár posledních drobných kvítků se ještě dá najít. Viditelnost je mizivá. Přestože obloha je dokonale modrá, v dáli je opar, ve kterém se krajina ztrácí. To však nemění nic na jedinečnosti okamžiku.
Šťastná a spokojená si vykračuji zpátky. Rozhodla jsem se vrátit do města hezky pěšky přes vesnici Vesce. Ouha, hlava v oblacích a nohy mě nesou jinam, než by měly. Ocitám se na louce s ovečkami. Pán mě posílá přes les a dušuje se, že vlk tam babičky nežere. Možná si trošku myslel, jestli nejsem blázen. Trošku jsem se přece jenom zabála, ale les mě v pořádku vypustil. A já jsem užasla - ocitla jsem totiž u rybníčku jako z pohádky.
Opět vytahuji Soníčka. A fotím a fotím. Sluníčko se pomalu začíná chystat na kutě, tak mi nezbývá než pádit domů, mám to nějakých pět kilometrů. A jelikož cesta vede ořechovou alejí, tak to zase takový úprk nebyl...
