Po návratu z cest po Orlickém podhůří jsme hned další víkend vyrazili na Jižní Moravu. Tentokrát to byl rodinný výlet – společně s rodinou našeho syna a druhou babičkou. Dědečka mají naše vnoučátka pouze jednoho. Taky si ho náležitě považují, všichni čtyři. On to totiž dědeček s nimi náramně umí. Dělá jen to, co milovaná vnoučata chtějí. Žádné příkazy, žádné zákazy. A hrát si umí!
Byli jsme domluveni, že se potkáme v našem krajském městě – Olomouci, ale pak jsme usoudili, že pojedeme raději sólo, protože bychom syna s rodinkou naší, přece jen pomalejší, jízdou poněkud zdržovali.
Ráno po šesté hodině jsme se vydali červeným autíčkem na cestu. Náladu jsme měli dobrou, Rexíka už druhý víkend u známých. Naštěstí ti měli na návštěvě malou vnučku s kamarádkou – obě to pražská děvčátka a z živého, hravého pejska byla u vytržení.
Nerada jezdím po dálnici, každých pár kilometrů se opravuje, jede se moc rychle, cesta přímo pádí a já nestačím sledovat okolí. Kdybychom jeli pěkně po okresce, tak zastavíme a já se mohu kochat a fotit. Ale na dálnici? Dopředu, dopředu, ani krok zpátky. A že je tu omezená rychlost? Omezený je jen ten, co před značkou zpomalí. Děs. Mám z toho vždy nervy, ale manžel rozhodl a už jsme fičeli. Zůstala za námi Olomouc, Vyškov jsme minuli obchvatem a v Brně nám volal vnouček. „Babi, kde jste? Oni už jsou v Brně! Tati jeď! Babi, jeďte na Vídeň!“ Uf, právě včas. Směrovka Vídeň. „Jeď doprava, na Vídeň!“ nařizuji manželovi, coby navigátor (nebo to bylo doleva?) Trefili jsme se a jedeme směr Znojmo na Vídeň. Před námi se rozprostřela krásná krajina Jižní Moravy. No řekněte, znáte hezčí kout naší země? Jistěže znáte, já také. Jsou to Jeseníky, Krkonoše, Jižní Čechy, Liberecko, stověžatá Praha … ano, u nás je všude krásně. I ta, kdysi tak začouzená Ostrava je krásná. A co teprve Beskydy. No řekněte, znáte na Zemi hezčí kout než je ta naše zemička uprostřed Evropy?
Ukazatel hlásí, že do Znojma je to jen 24 km. Zastavujeme na pumpě a podáváme zprávu o tom, kde se nacházíme. Nečekáme ani deset minut a už jsou tady! Vnouček Honzík vyskakuje z auta pomalu ještě za jízdy, hupnul na mě a už peláší k dědečkovi. Naše sluníčko Hanička spinká. Radujeme se ze shledání a nasedáme do aut, směr Znojmo. Tam v areálu firmy Znovín kupujeme burčák, sníme svačinu, co připravila snacha, a pokračujeme v jízdě k cíli naší cesty. Ale ještě před tím se vzbudila Hanička – stydlivka. Musí se osmělit.
Vyjíždíme ze Znojma už v závěsu za synem, který řídí první auto. Cílem naší cesty je hotel Vinice v Hnanicích, do Rakous je to, co by kamenem dohodil a zbytek doběhl.
Hotel je sice pěkný, moderní, 4*, ale že by mi sem do té krajiny nad vinicí zrovna pasoval? Asi nemám to správné moderní cítění. Pokoj máme krásný. K dispozici je na hotelu celé wellness, tak jak to žádá doba.
Vyrážíme ven. Máme nasměrováno do Šatova do malovaného sklípku.
Šatov
Vesnička, pardon městys, jen 6 km od Znojma. Jeho největším vinařským lákadlem pro turisty je právě „Malovaný sklep“. Přestože je to vinný sklep, víno v něm nikdy nebylo, ale zato tam byla vinárna. Z chodby, kde je do pískovce namalováno celkem dvacetosm obrazů po levé i pravé straně, je vyhloubeno pět salonků pro uzavřenou společnost. No nevím, ten, kdo trpí klaustrofobií, ať zůstane raději venku s dvojkou dobrého vína. Výzdobu ve sklepě vytvořil jednoruký Maxmilián Appeltauer během třicetičtyř let (1934-1968). Tvořil jen ve volném čase převážně o nedělích, bez elektrického osvětlení. Průvodce sklepem se nám zdá tak trochu v náladičce, zřejmě očichával vinné špunty.
Vracíme se vesničkou na hotel, je krásné pozdní odpoledne. Za ruku mě vede po celou dobu Hanička, jež se už osmělila a tak to bude po celé tři dny. Její ručka v mojí. Míjíme pěkná stavení, ale také polorozpadlé domy a statky. Je mi z toho smutno. Jaká škoda, tady by bylo tak krásné bydlení, a zatím to jsou chátrající ruiny.
Cesta zpět se zdá být nekonečná, na hotel přicházíme za úplné tmy.
Pokračování příště