Před třemi lety jsem se synem vyprovázela na tábor vnoučata. Dojemné loučení a pusinky. Povídám hlavní vedoucí, že kdyby měla nějaký problém a potřebovala pomoci,ať zavolá...ale toho roku nezavolala. Jenže loni mě oslovila s překvapivou žádostí. Potřebovala někoho do kuchyně.
No mytí nádobí snad zvládnu, to by šlo. Na vaření si opravdu netroufám. Nejsem kuchařka povoláním a vařit pro šedesát dětí? Ne že bych neuměla vařit pro rodinu, ale tolik? Kolik by všeho mělo být? Neutrefím to. Výmluvy mi nepomohly, slíbili mi pomoc a já nakonec jela. Doma jsem vařívala tak pro sedm osob, a tak jsem všechno násobila deseti a kupodivu to nebylo tak těžké, jak se zprvu zdálo. Tábor byl umístěn v menší obci Ochodnica na Kysuciach a bylo tam nádherně. Místní škola nám poskytla ubytování, zahradu, hřiště, tělocvičnu a mé království - kuchyň.
Školní paní kuchárka mi předala žezlo a šla si dovolenkovat a já začala své velké kulinářské "šou". Všechno dobře dopadlo, nikdo hlady neumřel ani na otravu. Pokud někdo umíral, tak to bylo jedině smíchy nebo únavou z programu nabitého aktivitami a hrami. A při všem tom vaření i mně zbyly chvilky na dovádění a písničky u táboráku a koupáni v řece. Poznala jsem pár hodně milých lidí a dětí a moje duše pookřála. Vůbec mi nevadila námaha a blbla jsem s dětmi jako za mlada. No a tak jsem letos jela zase a právě vybaluji z kufru umolousané zástěry a je mi líto je vyprat, protože je na nich můj jídelniček a hezké vzpomínky. Příští rok jedu zase, huráááá!
