Turecko po roce 2

Turecko po roce 2

15. 7. 2012

V Turecku jsme byli 8 dnů. Za tu dobu jsme viděli spoustu velice zajímavých míst. Kolem Egejského moře míříme směrem k TRÓJE. Moc se na tuto návštěvu těším. Dostáváme vstupenky (20 TL) a vcházíme dovnitř. Naše průvodkyně velmi zasvěceně hovoří o historii vykopávek. Po několika metrech nás „vítá“ obrovská replika Trojského koně. Kdysi jsem se o něm učila ve škole, taky četla v nějakých knihách, ale vidět na vlastní oči…..? Úplně něco jiného. Nad mé očekávání. Obrovský dřevěný Trojský kůň. Každý rok v srpnu z něho turečtí školáci vypouštějí bílou holubici na oslavu míru. Čeká nás prohlídka zajímavého místa.

Trója

 Město Trója  je pozoruhodnou  tureckou  archeologickou památkou. Zvláštním dojmem působí obranná zeď, dvě svatyně, domy a římské divadlo. Tróju proslavil Homérův epos Ilias. Také se zde odehrála desetiletá trojská válka (13.století př.n.l.). Město, které objevil německý archeolog-amatér Heinrich Schliemann. Dnes jsou k vidění většinou jen základy staveb z nejrůznějších dob. Město v antické době bylo několikrát zničeno a bylo znovu vybudováno, takže se mluví o Tróji I až XIII. Homérovská vrstva je prý až sedmá či osmá. Prožili jsme nezapomenutelné chvíle na bývalém působišti „Iljady a Odyssey.“

Z Tróje se přesunujeme do  Ayvaliku, kde nás čeká večeře a nocleh. Další den míříme podél pobřeží do Pergamonu. Původní antické město se rozkládalo na vysokém kopci - bylo založeno Řeky, pak bylo sídlem pergamských králů. Z celého areálu je nejzachovalejší stavbou divadlo (ze 3. století př.Kr.) - pojalo prý 10 000 diváků. Stálo zde několik chrámů: z Traianova chrámu na nejvyšším místě se zachovala řada sloupů, zato z Diova chrámu téměř nic. Nádherný oltář koncem 19. století rozebrali Němci a vystavují v berlínském muzeu. Procházka mezi pozůstatky hradeb, zbrojnice, slavné knihovny a úlomky všeho možného s krásnými reliéfy, je příjemná. Navíc je odtud krásný výhled do kraje.

Odtud  jedeme  přes  Izmír do EFEZU. V Efesu strávíme spoustu času, jeho zříceniny jsou poměrně rozsáhlé. Obdivujeme jednu z největších a nejdochovanějších památek. Divadlo, které má kapacitu 24 000 diváků. Úžasná je také Celsiova knihovna – třetí největší knihovna světa. Její výzdoba je nádherná. Dokazuje, jak byla už tehdejší doba vyspělá. Opravdu hodně na mě zapůsobila hlavní dlážděná ulice se zbytky nejrůznějších budov po obou stranách (včetně veřejných latrín či nevěstince).  

 Nejvíc jsem se však asi těšila na PAMUKKALE. Doma jsem viděla nádherné fotografie a hrozně jsem si přála tuto krásu vidět na vlastní oči. Loučíme se s pokojem a nádherným výhledem na klidné, leč hodně studené moře. Koukám se z balkonu a tak trochu sním. Najednou si připadám, že snad mám vidiny. V moři se koupe žena. Muž v plavkách stojí na břehu. Žena vychází z vody a muž si jde zaplavat. Zřejmě se vzájemně hlídají. Velice ocenitelné. Nemůže mi uniknout fakt, že oba lidé už dávno nepatří mezi mládež. Velice obdivuhodné. Jsem známá tím, že vstoupím skoro do jakékoliv vody. Ale teplota tohoto moře byla i pro mne velice pod přijatelnou hodnotou.

S kufrem v ruce opouštíme hotel a jedeme… Nacházíme se v Egejském regionu. Tuto oblast v první polovině loňského roku navštívilo 191 600 Němců,14 922 Rusů. Posloucháme zajímavé vyprávění naší průvodkyně, obdivujeme z autobusového okna přírodu a míříme k cíli. Řidič platí 5 TL mýtné a jedeme po dálnici směrem k „Bavlněnému zámku.“

PAMMUKALE
Oblast, kde je rozvinutý textilní průmysl a kde se pěstuje především bavlna. Travertinové kaskády a vodopády, které jsou památkami UNESCO, vytvořily termální prameny. Jsou radioaktivní. Místy teplé až 45°C. V travertinových jezírkách je i přírodní koupaliště. Všude kolem vidíme nádherný čistě bílý vápenec, který zde tvoří úžasnou krápníkovou výzdobu. Nebyla bych to já, kdybych si nemohla - pokud je to jen trošku možné - vše vyzkoušet na vlastní kůži. Jako spousta lidí, tak i já si zouvám své boty a ponožky, nohavice kalhot vytahuji co nejvýše a vstupuji do vody. Na krajích stojí muži zákona, kteří pečlivě hlídají, aby nikdo nevstoupil ani kousíček od dovolených míst. Každou chvíli je slyšet jejich píšťalka, která upozorňuje na přestupky. Ty prý také nekompromisně pokutují. Nemám zájem platit zbytečné pokuty. Jdu opatrně tam, kde je to dovoleno. Teda, chci jít.  Jaksi mi to najednou nejde. Nohy se mi nepředvídaně začínají třást. Strach? Nejistota? Respekt? Kdo ví. Nerozumím si. Přece se nebudu bát klidné čisté vody! Při pomyšlení, že bych snad upadla a namočila se, mi přichází na tvář příjemný úsměv. No tak co?! Je teplo, tak zase brzy uschnu. V momentě, když si však uvědomuji, že mám v kapse foťák a v něm fotky z celé dovolené, ztrácím jistotu. Podávám foťák do ruky zcela cizímu muži, který je právě poblíž. Prosím o zmáčknutí spouště, abych měla nějakou památku a důkaz, že jsem zde byla. Děkuji a odcházím zpět.

Manžel sedí na lavičce u mých bot a spokojeně se usmívá. Sedám, obouvám se, nemluvím…manžel se zouvá a jde tam, odkud  jsem já přišla. Jde dál. Mnohem dál. I s foťákem v ruce. Bez obav, bez jakéhokoliv strachu, spokojený a šťastný. Přeji mu to. Oba máme za sebou nádherné nezapomenutelné zážitky.

Pomalinku procházíme celým Pammukale. Času máme dost. Koukáme na lázně, které už tady byly v římské době a čekáme na ostatní. Jsme asi všichni. Průvodkyně nám nabízí procházku Nekropolí - hřbitovem. Pochopitelně přijímáme. Koukáme na hrobky našich předků, na umění těch, kteří byli schopni tyto zajímavé a svým způsobem nádherné stavby vytvořit. Je jich spousta. V nejrůznějších podobách. Od nejjednodušších po rodinné hrobky. Budou naši potomci někdy „obdivovat“ urnové háje? Kdož ví! To my se už nikdy nedozvíme.

Přicházíme k autobusu a jedeme do hotelu POLAT TERMAL. Hlavní budova s recepcí, obrovskou  halou. Holičství, kadeřnictví, masážní salon, kosmetický salon, bazén s termální vodou. Půjčení čepice, která je povinná, stojí 1 euro. Půjčení ručníku - z pokoje se nesmí přenášet - další 1 euro. Doporučená doba koupání - 2x 20 minut. Dostáváme klíče od pokoje. Procházíme menším bludištěm, soustavou budov spojených dlouhými chodbami. Výtah zde není. U schodů stojí mladík, beze slova nám bere z ruky kufry, něco na ně lepí a ukazuje, že máme jít po schodech. Nechápeme, ale jdeme. Procházíme dlouhou chodbou se spoustou odboček a hledáme svůj pokoj. Konečně jsme na místě. A ve stejném okamžiku přichází z opačného konce mladík s našimi kufry. Děkujeme, bereme svá zavazadla a odemykáme pokoj. Mladík ještě pár sekund stojí na místě. Jsou prý zvyklí  na kapesné.

Celkem unaveni vcházíme do svého hotelového pokoje. Těším se na moment, kdy si zuji boty, dám sprchu a vypiji kafe. Hotovo, jsem spokojená! Ze zvědavosti koukám na ceník, který leží na konferenčním stolku:
Čistá voda ........4 TL
Miner.voda.........6,5 TL
Fanta.................9 TL
Sprite,Cola........9 TL
Pivo v plech........9 TL
17cl víno...........12,50 TL
Pistác.oříšky......12 ,50 TL

Zajímavé jsou i ceny v restauraci:
- snídaně....................40 TL
- snídaně na pokoji.....42 Tl
- Boloňské špagety.....18 TL
- Káva, čaj...................15 Tl
- Standart Whisky – lahev....395 TL
- Víno 75 cl.............................55 TL

Další den nejprve navštěvujeme Kobercárnu. Procházíme závodem a kocháme se pohledem. Pak si sedáme ve velké místnosti a zaměstnanci nám své výrobky předvádějí. Jsou mezi námi i tací, kteří si tyto výrobky objednávají a kupují. Výrobky jsou krásné. Jsou nám vysvětlovány rozdíly mezi jednotlivými výrobky. Zajímá mě způsob barvení. K tomu používají např. ořech, tabákový list, černý kořen či duběnku.

Po exkurzi budovu opouštíme a jedeme směrem k Antalyi. Cestou se zastavujeme na odpočívadle. Někteří opravdu odpočívají, jiní jdou obědvat. Chci ochutnat zmrzlinu. To, co s ní mladý prodavač dělá, je neuvěřitelné. Mám možnost si vybrat z mnoha druhů, kupuji si 2 kopečky. Prodavač je dává do kornoutu, který drží v kleštičkách. Těmi v legraci mává kolem nádob, ťuká do visících zvonců, krouží kolem stánku. Kornout obrací při těchto akrobatických chvilkách vzhůru nohama. Drží. Nevylije se. Je velice tuhá. Ani se nevysype. Nechápu. Ani já ani jiní. Zmrzlina je velice chutná.
 

Antalye
Univerzitní město, které má ve svém znaku pomeranč. Další zajímavostí tohoto města je, že zde údajně žije největší kohout. Ten uroste až do výšky 70 cm a na jedno nadechnutí dokáže kokrhat až 55 sekund.

Jdeme na exkurzi do zlatnické dílny. Ta je hlídaná státem. Nádherné šperky. Hlavně pro ty, kteří si na ně potrpí. Já moc ne. Líbí se mi, ale jsem spokojená s tím, co mám. Víc nemusím. Turkyně po zlatu velice touží. Je to věc, kterou mohou kdykoliv zpeněžit. Proto jsou často zlatými výrobky velice ověnčeni. Využívám nabídku nechat si své zlato vyčistit. Náušnice, snubní prstýnek. Víc na sobě nemám. Evidentně jsem zaujala jednoho zaměstnance. V pracovní náplni mají nabídnout a prodat co nejvíce výrobků. Nabízí mi vše, nač se jen trošičku podívám. Vůbec mu nevadí mé neustálé opakování, že opravdu nic koupit nechci. Nechápe. Hovoříme spolu všelijak. Trochu rusky, trochu  německy, snažím se moc nemluvit. Můj muž jde tiše vedle mne a jen se usmívá. Když se pracovník ptá i jeho, proč mi nechce koupit zlato, odpovídám já. “Já jsem zlato, to stačí!" Asi ho má odpověď překvapuje. Odpovídá, že jsem asi diamant a v domnění, že mu nerozumím, se mne ptá, zda mluvím i jinou řečí. Z legrace odpovídám, že polsky.To nemám dělat. Okamžitě u mne stojí Polák a přesvědčuje mě dál. „Přepínám na polštinu“ a začínám konverzaci na téma Polsko. Líbí se mu to. Pak se omlouvám a spolu s manželem rychle odcházíme ven. Nemám víc síly na zbytečné a nezajímavé řeči. Dnešní den končí. Exkurzí a zážitků až moc.

Poslední den míří náš autobus rovněž do tohoto města - tentokrát do do centra Antalye. Jedno z nejkrásnějších měst turecké riviéry. Dobře se tu daří bohaté vegetaci. Kromě jiného uvidíme symbol města, „flétnový“ minaret Yivli Minare. U Kalekapisi, brány do pevnosti, se nacházejí hodiny na staré věži městského opevnění. My máme nejprve v plánu navštívit kožedělnou dílnu. Návštěva zde začíná velice pěknou a zajímavou módní přehlídkou. Pak se procházíme dílnou a především  prodejnou. Je zde 20 000 kožedělných výrobků. Velikosti, tvary i barvy dle jakéhokoliv přání. Nemáme? Zhotovíme! Máte to velké nebo malé? Nevadí, upravíme! Nelíbí se vám tento odstín? Nevadí, nabídneme jiný, nebo uděláme na přání ten váš. No, zkrátka, nic není nemožné. Ale já nemám ráda, když mi někdo něco vnucuje. Tak tomu je i nyní. Pohledný muž v obleku se na nás doslova nalepil a z věšáku sundává vše, nač jen trošinku obracím své oči. Pár výrobků - bundiček - si vyzkouším. Mohu doznat, že se mi líbí a taky se v nich cítím velice dobře. Koupit něco však nemám zájem. A onen pán? Ve své praxi se asi v lidech vyzná. Nejdříve se ptá, co se mi líbí nejvíce. Když odpovím, že právě ta bundička, která váží pouhých 150 gramů, určuje cenu. Usmívám se, odpovídám, že nechci nic koupit, že to nepotřebuji. Snižuje cenu. Já opět odmítám. Snažím se odejít. Po několika minutám mi je opět v patách na zcela opačném rohu prodejny. Bere mě bokem a nabízí „soukromou cenu“. Poloviční! Tvrdím, že cena je dobrá, ale nic nekoupím. Nakonec se slušně loučím a odcházím z budovy ven. Je pěkné počasí, stojíme u autobusu a čekáme, až vyjdou z budovy i ostatní. Ano vychází, ale opět onen pán. Míří ke mně, nabízí mi další, opět menší cenu. Odmítám. Teprve nyní mi podává svou ruku, děkuje, loučí se a odchází. Mám za sebou zase jeden zajímavý zážitek.

Nasedáme do autobusu a jedeme dál. Míjíme piniový háj. Od průvodkyně se dozvídáme, že půda v této oblasti je velice léčivá. Léčí revmatismus, člověk se z léčebných důvodů může nechat na nějakou dobu do hlíny zakopat. Mnozí z nás by tuto kúru uvítali, ale na to nemáme čas. Jedeme k moři. Zde nás čeká cesta lodí ze Starého přístavu k proslulému vodopádu Karpuzkalditan. Cesta je poměrně pomalá a klidná. Počasí nám přeje. Takže není žádný problém. Můžeme si všichni dosyta vychutnat jízdu, pohled na vodu i nádhernou krajinu kolem.

Koukáme na nádherné vodopády. Pochopitelně nesmějí chybět nutné fotečky. Loď se otáčí a plujeme zpět. Máme pár hodin na individuální prohlídku města Antalye. Sluníčko svítí dosti silně. Každý svůj čas tráví jinak. Jedni sedají na lavičky a pouze odpočívají, jiní se jdou někam něčeho najíst. Jiní se jdou kochat krásou města. Patříme mezi ně. Daří se nám navštívit ještě minaret, koukáme na nádherné pomerančovníky, jejichž plody jsou prý nejedlé, v Infocentru si bereme nějaký letáček, sledujeme hemžení lidí a nabíjíme se pohledem na klidné a spokojené moře…

Den pomalu končí. Nasedáme do autobusu, dojíždíme na hotel, balíme kufry. Naposledy se vyspíme v tureckém hotelu! Ve 2.45 hodin ráno jedeme na letiště. Čeká nás cesta domů! Je 5.30 tureckého času. Poslední slova z amplionu a pomalu startujeme. Poslední sekundy na pevné zemi a vzlétáme.
Opět sedím u okýnka. Vedle mne za stěnou trupu je křídlo letadla. Vycházející sluníčko mi svítí přímo do očí! Zcela nenápadně měníme směr a zhruba po 10 minutách už svítí na ocas letadla. Pod námi pouze šedé skvrny všech tvarů a velikostí! Trochu mi připomínají měsíční krajinu.

Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Česko… Na obrazovce místo mapy a ostatních informací Tom a Jery. Dovolená byla opravdu velmi zajímavá a pěkná. Po Turecku jsme autobusem najezdili 1.826 km. To opravdu není zrovna málo.

Jsme na letišti v Praze. Vzhůru do reality všedních dnů!



Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?