Říjen předal svou vládu měsíci listopadu. A ten dostál svému jménu se ctí. Od rána na jesenických loukách pofukuje vítr. Ovzduším se neslyšně vznáší k zemi spousta barevných lístků z keřů a stromů. Větve, dosud zahalené barevným šatem, se vzpínají k nebi, často již úplně holé.
Měsíc listopad je měsícem, jejž mnozí považují za nejsmutnější měsíc roku. Hned na začátku jsou svátky, které přimějí mnohé lidi poprvé za celý rok k návštěvě hřbitova. Dušičky. Vzpomínáme na ty, kteří už s námi nejsou, ale i toto vzpomínání může mít veselý, i když nostalgický nádech, vzpomínky přece nemáme jen ty smutné.
Vzpomínám na dobu, kdy jsme sedávali v kuchyni, v kamnech praskala dubová polena, na okna padaly dešťové kapky mnohdy s prvními sněhovými vločkami a kuchyní se nesla vůně čaje anebo svařeného domácího vína se skořicí a hřebíčkem, kterým si můj otec rád prohřál tělo po celodenní namáhavé práci v lese. Milovala jsem tyto večery a co teprve, když se do trouby dala péct ještě šťavnatá jablíčka. Pokaždé jsem si spálila nedočkavostí pusu, ale to mě neodradilo a tuto pochoutku jsem vždy jedla ještě horkou a dělám to dodnes.
Dnes se většinou pustí ta čertova skříňka, jak říkavala televizi jedna naše sousedka, a mlčí se. Někdy se mlčí ve dvou, a to je ještě dobré. Horší, když je člověk sám. A proto si myslím, že i v tomto měsíci, který máme spojený s plískanicemi, větrem a chladem, je dobré denně jít do přírody. Tady procházkou kolem řeky, tam zase do parku, do lesa.
A když někdo nemá koho obejmout, ať obejme alespoň kmen vzrostlého stromu. A možná ten velikán mu předá část své energie, šeptem mu sdělí nějaké to moudro, procházka zahřeje, člověk přijde na jiné myšlenky.
Tak se mějte krásně, listopadově!