Mám stromy ráda a několik oblíbených pravidelně navštěvuji při venčení psa. Ale nejvíc obdivuji topol u bývalé mlýnské stoky. Snad proto, že ho znám od dětství, kdy mne vždy přitahoval svým mohutným vzrůstem.
Pravidelně jsem se s ním potkávala při návštěvách rodičů, kteří se ke stoce odstěhovali. Když už žila jen maminka, svěřovala jsem se mu se svými starostmi a pochybnostmi. Často mě viděl unavenou, běhala jsem tudy i několikrát za den. Uvědomovala jsem si, jak je podobný starému člověku. Kůra zvrásněna stářím, na kmeni otvory po ztracených větvích vypadaly jako křičící ústa a osleplé oči, zbylé větve hrozily zkřivenými hnáty.
Už se tam denně nedostanu, ale kdykoliv tudy procházím, vždy se mu pokloním. Pro mne je krásný.
Po letošní vichřici jsem spěchala ke stoce s obavami. Mnoho stromů v jeho okolí popadalo, ale můj stařeček jen ztratil jednu ze tří větví. Byl poraněný, ale žil. Zdálo se mi, že se bezzubými ústy usmívá, jako by v četných dutinách ukrýval ptáčky před vichrem.
Těším se s ním na první sníh, který ho přikryje bílým hermelínem a bude nad stokou králem.