Nedávno, psala jsem o tom na i60, jsem byla v Národní knihovně – Klementinu. Potřebovala jsem písemnosti, které souvisí s historií mé rodné obce. Byla jsem ohromena rozsáhlostí komplexu, moc jsem byla spokojena s ochotou personálu. Navíc jsem se dozvěděla, že knihovna pořádá komentované prohlídky. Řekla jsem si, že si to nemohu nechat ujít. Nepodařilo se mi přemluvit kamarádky, tak jsem se do Klementina vypravila sama.
Byl pátek poledne, skončila mi přednáška na U3V, byl pěkný, slunečný, podzimní den. Řekla jsem si: dnes nebo nikdy. Brzy přijdou podzimní plískanice, mlhy a chladna a do jara se mně čekat nechce. Od fakulty je to ke Karolinu nedaleko. Když jsem přišla k pokladně, byl tam dav lidí, samí Italové. Ptala jsem se pokladní, zdali dělají též výklad v češtině. Odpověděla, že český výklad začíná ve 14 hodin.
Rozhodla jsem se, že si udělám procházku Karlovou ulicí na Staroměstské náměstí. Pěkné počasí vylákalo asi všechny turisty, co jich v Praze bylo. Připadala jsem si jako v májovém průvodu, byla jsem unášena davem. Znám lidi, které množství lidí v Praze odpuzuje, mně to nevadí. Sto lidí napravo, sto lidí nalevo, to je pro mne ten pravý relax. Já si u nás na vesnici užiji klidu a ticha až dost. Dala jsem si malé občerstvení a ve tři čtvrtě na dvě jsem byla zpátky u pokladny.
Tam byla jiná horda lidí, tentokrát mluvili anglicky. Já čekala sama samotinká a nevěřila jsem, že se pro mne jedinou prohlídka uskuteční. Angličany zavedla průvodkyně do nitra knihovny a ejhle. Kromě mne tam zbyl jeden manželský pár středního věku a dva mladí lidé. Ukázalo se, že slečna je Češka a pán byl Němec. Rozhodli se, že půjdou s námi a slečna bude pro pána překládat výklad do němčiny. Až jsem se zastyděla. Cizinci tam chodí každou půlhodinu přibližně po třiceti a naše pětičlenná skupina se skládala ze čtyř Čechů a jednoho Němce.
Mělo to své výhody. Nikde jsme se nemuseli tlačit. Nahlédli jsme do historické knihovny, krásně zdobené regály o malbách nemluvě. Slečna průvodkyně nás upozornila, že jsou některé regály prázdné. Historické knihy se digitalizují. V předsálí je vystaven Vyšehradský kodex. Je to kopie, každý si v něm může listovat. Je to nádhera. Udělat kopii takového díla taky není jednoduché, je to krásná práce. Potom jsme nahlédli do zrcadlové kaple – tato je odsvěcená, v současnosti se zde denně konají koncerty.
Konečně jsem se dostala k zlatému hřebu naší prohlídky – k astronomické věži. Nebudu popisovat, kdy a kým byla postavena, to vše je možné si dohledat. Jedno ale neopomenu - od roku 1775 se zde denně zaznamenávají meteorologická měření. Je to nejdelší souvislá řada měření na světě. Na věž vede 172 schodů, a to velice strmých. Naštěstí, právě proto, že jsme byli malá skupinka, nás část trasy slečna průvodkyně svezla výtahem, který slouží knihovníkům, na svážení a rozvážení vypůjčených knih. Cestou vzhůru jsme se zastavili v místnosti, kde byly tak zvané štěrbinové hodiny. K tomu jsme si vyposlechli zajímavé vyprávění. Jakmile sluneční paprsek procházející štěrbinou ve stěně věže protnul poledníkovou značku, to je napjatá struna na podlaze a částečně i na stěně, znamenalo to, že je poledne. Praporečník zamával z ochozu vlajkou, na to se čekalo na Mariánských hradbách, tam vystřelili z děla. A to bylo zase znamení pro pražské kostelníky, kteří rozezněli zvony. Pro případ, že by nesvítilo slunce, měli tam hodiny a poledne se udávalo dle hodin.
Poslední úsek jsme vystoupali po velice starobylých a strmých schodech. Octli jsme se v nejhořejším patře. Jen jsem se vzpamatovala ze strmých schodů, slečna průvodkyně otevřela dveře na ochoz. Otevřel se nádherný výhled na Prahu zalitou podzimním sluncem. Byla jsem ohromena. Jenomže, abych viděla na další světové strany, musela jsem vyjít na ochoz. Od mládí se výšek strašně bojím. Točila se mi hlava, ochoz ve mně taky nevzbuzoval velkou důvěru – je poměrně úzký, snad jenom pro dvě osoby, aby prošly. Taky se mi ochoz zdál tak nějak hrbolatý. I když slečna průvodkyně pro mne chtěla otevřít dřevěné okenice, abych nemusela na ochoz, pochlapila jsem se, přece jenom výhledy z oken nejsou to pravé, a po ochozu jsem se prošla. Pokoušela jsem se něco vyfotit. Jednou rukou jsem se přidržovala zdi, zábradlí jsem se radši ani nedotkla, a jednou rukou jsem fotila. Podle toho to taky dopadlo. Jenom jedna fotografie je schopná uveřejnění, ostatní si nechám na památku jenom pro sebe.
Dolů jsme se šťastně dostali, první úsek po schodech, potom část výtahem a nakonec po celkem pohodlných schodech a už jsme byli na pevné zemi.
Byl to opravdu krásný a nezapomenutelný zážitek, vřele všem doporučuji – až na ty schody.
