Praha, sobota 14.11.2015 ráno 5:30 hod. Otevřela jsem internet a strnula. Polil mne děs. Teroristický útok ve Francii! Tragédie. Kde jsou moji nejbližší? Měli tam odcestovat, naštěstí až dopoledne, zatím spí a nic netuší…
Máme právo se vůbec smát? Máme právo se bavit a psát články o zábavě, o dětech, o životu, když pár tisíc kilometrů od nás teroristé zabíjí bezbranné, nic netušící, bavící se lidi? I my jsme se takto bavili včera Na Marjánce.
Rozhoduji se. Stáhnu můj satiricky laděný článek o přehlídce. Je i o dětech. Napíši do redakce. Vždyť se ta tragédie mohla stát i zde v sále, kde jsme se předevčírem radovali. Hrůza! Teroristický útok vždy vzburcuje okamžitou nenávist k teroristům a solidaritu k zabitým, postiženým, přepadeným i přeživším. Uvědomuji si, že se musí pomoc i tam, kde se takto zabíjejí lidé běžně, denně, jako na běžícím pásu, již skoro bez povšimnutí. Zvěrstva proti lidskosti se nesmějí stát ve světě běžnou normou.
Ale co potom msta teroristů? Máme se stáhnout a starat se jen o sebe, nebo projevit odvahu a solidaritu? Kam se ten svět řítí? Co podniknout? Jak se zachovat? Jak pomoci druhým, abychom se samy nezlikvidovali?
A život běží dál. Musí. A tak mi promiňte tento satiricky laděný článek, který bude následovat. Nemá se ustupovat ani v maličkostech. Dnes bych článek již asi nenapsala, nebo napsala v jiném tónu. Nechám na redakci jeho vydání. Snad nám jeho obsah i styl psaní nebude připomínat dobu, když jsme byli ještě šťastní a bezstarostní.
Čest památce všem nevinně zavražděným lidem, jejich rodinám. Volám do světa: SOS.
A zde je tedy příspěvek o módní přehlídce:
Na Marjánce, Na Marjánce, tam se tancuje...ale my, babičky íčkařky jsme se na jedno odpoledne převtělily do rolí modelek. Jak to dopadlo, posuďte samy.
Abych se přiznala, když mi asistentka paní Hany Vignerové začala po sešněrování do barokního modelu navlékat ještě spodničky, myslela jsem si, že je to již konec oblékání a taktéž i konec můj. Ale to jsem se mýlila! Nejenom, že mi horní část těla uvěznily stažením do šněrovačky, že jsem se skoro nenadýchla a dýchala jsem pouze krátkým psím dechem jako při porodu, ale k mému zděšení mi na moje boky, které nejsou nikterak rachitické, začaly připevňovat polštář ve tvaru obrovského „rohlíku" a řekly mi, že mám štěstí, že nevzaly polštář klasický..:))
SOS, skoro volám! Nikdo na moje volání ovšem nedbá, neb všechny modelky jsou v zajetí svých modelů. Za to, že organizátoři přehlídky nevzaly s sebou klasický polštář, jsem byla skutečně vděčná, protože by mne s ním určitě „vycpaly". Záviděla jsem kolegyni, které rohlík odpustily. Jen mezi námi, děvčaty, umírala jsem hlady, ale až později jsem pochopila, co to znamená, že dostanu rohlík .Paní Vignerová, jasně, že přeháním, ale nyní již můžu, vše dopadlo dobře a po bitvě je každý generál. Byla jste výborná!
Ovšem nejkrásnější byly děti. Aleno, víš, že byly úžasné i v zákulisí? Někdy jsme byly my, ženské, napomínány více než-li dětičky. Moc jsme štěbetaly. Paní Vignerová byla na nás ras. Nic nám neodpustila. Ale také díky ní měla přehlídka takový úspěch. Krásný zážitek, za který děkuji všem, kteří se na něm podíleli.
Nafotila jsem pár fotek našich malých modelek. Byly kouzelné! Omlouvám se, že jsem nezachytila všechny děti. Ale určitě pochopíte, když jsem je konečně „ty naše" našla, alespoň jsem je rychle vyfotila, že jsou stále v pořádku, naživu a připravené na přehlídku. Tyto dvě holčičky se jmenují Adélka a Michaelka. No, nejsou kouzelné?..:)
Jinak přidávám i některé další fotografie k přiblížení atmosféry přehlídky. Snad se vám budou líbit.
P.S. Doba Ludvíka XIV. musela být nádherná, ale není nad to, vklouznout do šatiček bez cizí pomoci. Ale, nyní se zamýšlím na tím svlékáním... Nebyly na tom ty dámy lépe nežli my? No, třeba je to námět na diskusi.:) Na druhou stranu je fakt, že takto nákladné šaty měly jen vyvolené dámy. Určitě ne každá. Ale ono na tom vlastně nezáleží.
