Pohoda na Zanzibaru

Pohoda na Zanzibaru

23. 11. 2015

Popíjím své oblíbené kafíčko a zasněně se na vlnách vzpomínek vhoupávám do míst mé exotické dovolené. V uších mi stále zní melodie a slova písně:

J a m b o,
J a m b o   B w a n a,
H a b a r i   g a n i,
M z u r i   s a n a.
W a g e n i,
m v a k a r i b i s h v a,
K e n y a   y e t u,
H a k u n a   M a t a t a.

"Vítejte na Zanzibaru!" loučil se v letadle usměvavý personál hláškou z palubního reproduktoru. Cestující, kteří pokračovali do Keni, nereagovali, jen na pozdrav pozvedli víčko a pokračovali v podřimování. My vystoupivší jsme se však s velkým očekáváním rajského světa hrnuli ven, kde nás ihned zkraje pěkně zfackovalo dusné vedro. Následovalo vyřízení nezbytných celních formalit. Za 50 amerických babek nás znudění celní úředníci prolustrovali a otráveně vpustili do země.

V den našeho příletu se na Zanzibaru konaly parlamentní volby (25.10.2015). To vysvětlovalo, proč na četných místech hlavního města, kterým jsme projížděli, byly hlídky ozbrojenců (byly očekávány nepokoje v důsledku zatajování volebních výsledků). Všude, kam se člověk podíval, byly vylepené letáky s portrétem dosavadního prezidenta, na provizorních stožárech vlály zelenočerné vlajky, u volebních stánků temperamentně diskutovaly hloučky černochů.

Po rádoby chodnících se povalovaly volební lístky, láhve, papíry, v ulicích a přilehlých prostranstvích byl nepřehlédnutelný nepořádek. "Takto vypadá ráj?" ptám se samé sebe a dbám na to, abych mé prozatímní rozčarování skryla, neboť jsem věřila, že to krásné k vidění, avizované fotkami v katalozích cestovní kanceláří, mne teprve čeká.

Náš rezort byl na východním pobřeží. Museli jsme k němu složitě jet skrze celou šíři ostrova. Míjeli jsme palmové lesy, ze kterých tu a tam probleskly střechy ze zvlněného plechu z přikrčených k zemi čtvercových domků. U domků, lemujících silnici, byly často k vidění dominantní zdobné dveře či brána, což včetně plechových střech značí bohatství.

Čím více jsme se blížili k pobřeží, tím více se ráz krajiny a vesniček měnil. Mizelo osídlení, domky byly oprýskané, bez dveří a často i beze střech. V krajnicích silnic se pásly kravky nebo býčci. Byli vyhublí na kost, ale Zmatlíkovsky okatí a čistí. Po silnici se nedalo ujíždět rychle, protože byla plná výmolů. Ve vsích, kde si to žádálo zpomalit, tedy kde byl zdroj užitkové vody, zastávka místní dopravy nebo modrobílá dlouhá nízká budova (škola, modlitebna, zdravotní středisko), byl přes silnici udělán oblý betonový retardér, vysoký cca 40 cm a široký půl metru, případně za sebou 4 stejně vysoké retardéry, avšak široké jen asi 30 cm. To vyžadovalo místa projíždět skutečně krokem, protože jinak by se v té drncačce i tank musel rozpadnout.

Okolo nevzhledných domků pobíhaly překrásné, roztomilé, ušmudlané černošské děti, nebo ve stínu nekultivované vegetace odpočívali "přepracovaní" jejich tátové. Ženy moc vidět nebylo. A pokud, pak v celé muslimské parádě. Mně se moc líbily. I když byly zahalené od hlavy až k patě pestrobarevnými šátky a dlouhými šaty, svou krásu dávaly na odiv hrdou vzpřímenou chůzí a měkkým nášlapem často bosých nohou.

Asi hodinu jsme se trckali tou vyprahlou, ve velké chudobě osídlenou krajinou. Najednou jsem zkoprněla, když jsme objížděli bílou zídku obrostlou překrásnými růžovofialovými keři bougenvilií. "To je nádhera," pomyslela jsem si a přistihla se, že mám otevřenou pusu, kterou rychle stydlivě zavírám. Byla to zídka našeho rezortu. Prudce jsme zajeli do brány otevírané usměvavými Masaji a zastavili před africkým koloniálním stavením, s vysokou střechou bez postranních štítů – to aby byl zajištěn průvan. Všude okolo rostly palmy mnoha druhů a keře s velkými působivými květy. Ocitli jsme se "v ráji".

Černošský personál v barevném tradičním šatu včetně Masajů nás vítal rozestoupený po obvodu recepce zpěvem a hrou na jednoduché hudební bicí nástroje. Byl nám podáván welcomedrink. Atmosféra byla velmi příjemná, všichni byli "happy". Ubytovali jsme se v jednoduše zařízeném apartmánu, jehož dominantou byla velká postel s jemnou moskytiérou, dřevěný mangový nábytek a obrovská mušle (rohatka) vyplněná květy červených plnokvětých ibišků, které zdobily také stlaní na posteli nebo zařízení na koupelně. Květy byly všude, kam jen se daly vložit. Cítila jsem se moc hezky obklopena tou květinovou krásou. A tak tomu bylo po celých následujících 11 dnů.

Každý den byl na Zanzibaru jiný. Každé svítání nebo západ slunce, každý příliv a odliv. Pláže byly plné řas nebo bělostné tak, že si člověk koledoval o sněžnou slepotu. Denně byly jiné odstíny tyrkysově průzračné mořské vody teplé až 34 stupňů C., denně byly jinak vysoké kulminace hladiny moře při přílivech (rozdíl činil až 3,78 m), jinak modrá obloha s rychle se měnícími a rozpouštějícími se mraky.

Zažili jsme úplněk Měsíce kutálejícího se po nebi jižní zemské polokoule. Při odlivu, kdy moře ustoupilo na kilometry daleko, mělké korálové dno se obnažilo v nánosu bělostného písku, torz vodních rostlin a spousty ježků. V tuto dobu jsme mohli přihlížet dennodenní práci černošských žen, které typickým pomalým tempem sbíraly řasy, zachycené na provazu napnutého mezi kůly, zapíchnutými v mělkém mořském dně. Sesbíranými řasami plnily jednoduché dřevěné lodičky, které s přílivem svou nálož po přílivové vlně dovezly ke břehu, kde svou úrodu rozvěsily u příbytků a sušily. Takto usušené řasy pak co by obchodní artikl putují na asijský potravinářský trh.

Jednoho dne jsme si s přítelem pronajali kola. Ve víře, že dojedeme do místa, kde byla avizovaná keška (geocaching), vydali jsme se na dobrodružnou cestu. Vypůjčená kola od domorodců za 20 amerických babek byla těžkotážní, s obrovským valivým odporem, nízkým sedem. Ale obloha vymetená, teplota asi 34 stupňů C.

Oba jsme měli na kolech komický posed a ve vesnicích nejen tato okolnost přiměla domorodé zvědavce k vykulené opatrnosti. Avšak stačilo zavolat "jambo (džambó)" a byla nám naše vetřelecká drzost odpuštěna. Děti nám mávaly, smály se, holčičky v princeznovských šatičkách tanečními kroky běžely ukrýt svou nevinnost do temnot chudých domků. Chlapci často němě s otevřenou pusou koukali na naše přibližovala. Já navíc ve svých kraťasech a přiléhavém triku pobuřovala cudné muslimy, protože ženy zde na kolech nejezdí. Ve městě bylo možné vidět, jak že se ženy nechávají vozit na skútrech nebo starobylých motocyklech, sedí však bokem na zadním nosiči (nemohou sedět rozkročmo, je nepřípustné mít sukni vyhrnutou).

Na kole jsme v ten den najeli 70 km a v důsledku toho jsme život ve vesnicích viděli in natura, pěkně z dlaně. Setkali jsme se i s místním studentem, který se k nám na kole přidal, když jel v poledne do školy. Aby nám cesta ubíhala, on nás učil prostřednictvím angličtiny svahilské výrazy a my jej učili zase česky. Moc jsme se u toho nasmáli. Cestou jsme viděli obří baobaby – stromy s obrovskou čupřinou bez listí a tlustým kuželovitým kmenem. Hned jsem se do těchto stromů zamilovala. Vnímala jsem je vedle pružných načesaných palem jako roztomilá strašidla.

V jednom dni jsme si zajeli s místními průvodci do původního dochovaného ostrovního pralesa Jozani Forest, kde mimo bujnou vegetaci, jsme též viděli eukalyptusy, mangovníky, lijánové stromy. Kolem nás lítali velcí motýli a srdečně nás pobavili opice Red Colobus. Jsou k vidění pouze a pouze zde, nikde na světě nežijí – takzvaní endemiti. Neumí pít a trávit kapalnou vodu, zabilo by je to. Vodu získávají s mladých výhonků stromů, suchým listím se zasytí. Opice nejsou plaché, a proto je možné tyto primáty z bezprostřední blízkosti fotit a natáčet. Žije jich tady asi 1500 v poměru asi 8 samiček na jednoho samečka.

Při pobytu na Zanzibaru jsme viděli asi ve třech lokalitách mangrovníkové lesy z jedinečných mangrovníkových stromů, které jsou schopné růst ve slané vodě. Říká se, že díky těmto stromům existuje Zanzibar. Jelikož jsou mangrovníky schopné svými kořeny a dřevitými silnými výhonky prorůstat korálovým podložím ostrova a být ve slaném prostředí, jsou přirozeným zátarasem proti velké vodě valící se přílivem do vnitrozemí.

Nacházet se na Zanzibaru a neprojít si jediné větší město Stone Town, by bylo hříchem, neboť šancí uvidět reálie z města, které je uvedeno jako celek na seznamu chráněných památek Unesco, už asi v životě nebude mnoho. "Varuji vás, neočekávejte žádnou Florencii, Paříž, Prahu, ani Holašovice!" Když se městem projdete a vstřebáte tu špínu, vůně, nevůně, ruiny, památky, artefakty, připustíte, že nelze srovnávat s jinými městy světa. Jen si uvědomíte, že zažít zdejší městskou atmosféru znamená sdílet s místním obyvatelstvem nezapomenutou historii tržišť s otroky, rozkvět za sultánovy vlády anebo za cenu samostatnosti z roku 1963 nakonec i urbanistický úpadek, zrcadlící se ve zchátralých měšťanských domech a palácích. Město na vás vdechne svou surovou autenticitu, která vám zůstane pod kůží do konce života. Pro mne třešničkou na dortu bylo, že jsem si sáhla na dveře domu, kde se narodil můj oblíbený zpěvák Freddie Mercury (Farrokh Bulsara).

Velkým zážitkem pro mne byla plavba na obyčejném katamaránu z mangového dřeva. Domorodci s námi vypluli na širé moře a jakmile našli oblast s korály, vyzvali nás ke šnorchlování. Poprvé jsem viděla tolik různobarevných hvězdic soustředěných na jednom místě. Jiný den mne dojímala 5hodinová plavba dřevěnou bárkou na překrásnou bílou písečnou pláž (Paradise beach), omývanou zelenomodrou krystalicky čistou vodou Indického oceánu, s palmovými háji a mangrovníkovými zátokami. Z pláže jsme po moři pokračovali okolo pobřeží směrem na jih za účelem odlovu další kešky. Souřadnice jsme znali. Byl odliv, proto jsme se museli k místu kešky ještě probrodit mělkým mořem asi 200 m. Při této plavbě jsme nečekaně natrefili k mé velké radosti na další katalogový symbol Zanzibaru: The Rock Restaurant at Pingwe.

Po 13 hodinách v letadle a malé noční příhodě se ztraceným příručním zavazadlem s dárky a kamerou (nechala jsem ho na zastávce MHD linky na letišti) jsme se kakaoví vrátili domů. Ještě dnes jsem plná mnoha stále nevstřebaných zážitků a prostoupená vůní hřebíčku či limetkové trávy. Nafotila jsem zhruba 1000 záběrů, které pomalu zpracovávám a jako ozvěnou minipříběhy z fotek znova prožívám.

Byla to krásná dovolená. Obohatila mne a přiměla mne popřemýšlet nad tím, jak jsme v Evropě rozežraní hojností potravin, jak neutěšeně plýtváme vodou a jinými surovinami, jak jsme existenčně lehkovážní a často ke všemu povýšeně nevděční. A jak v tom přebytku neumíme leckdy harmonicky žít a neumíme být z mála šťastní.

Oproti lidem na Zanzibaru, kde se vleče čas a vše je v pohodě, "hakuna matata".

cestování dovolená
Hodnocení:
(4.2 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?