Vzpomínka na mé rodiče a na společný Štědrý den.
Každý rok kolem Vánoc vzpomínám, jak jsme chodili s naším taťkou do města. Den před Štědrým dnem jsme šli pro stromek, který se ostrojil předem, aby jsme si Štědrý den užili. Na Štědrý den, aby jsme se nepletli mamince v kuchyni, jsme vyrazili již brzy ráno pro kapra. Na náměstí stávaly velké kádě, které obsluhovali opravdoví rybáři a taťka je zdravil a poptával se, jaké byly letošní úlovky ryb. Rybáři vyndávali kapry z kádí podle toho , kdo si jakého vybral. U nás to bylo tak, že jeden jsem vybrala já a druhý mladší bráška.
Byli jsme na Štědrý den celá rodina: maminka, tatínek, babička, dědeček, bratříček a já. Rybáři vyndávali kapry z kadí a dávali je do síťovek kupujícím, v kterých jsme je nesli domů. Kapři se v síťovkách házeli. Taťka nám je vždy na chvíli pustil do vany, my si s nimi povídali a když došlo k oné chvíli, kdy je tatínek kleplnul, museli jsme odejít za maminkou, která připravovala vánoční stůl. Ten byl hodně rozložený, býval na něm bílý ubrus a ubrousky a s vánočními motivy, skleničky a talíře, pod talířem se pro štěsttí vkládala rybí šupinka a to doržujeme dodnes, a pak děda nebo babička dávali pod talíře drobné mince, bylo to jako na královské hostině. Vždy jsme se na tu Štědrovečerní hostinu těšili, připadali jsme si jako dospěláci, protože jsme dostávali dětský vaječný koňak, který nám maminka lila do malinkých sklenek na stopičce. Poté šla maminka do kuchyně a vyměnila si role s tatínkem.
Tatínek s námi poodešel do obývacího velkého pokoje, kde stála v rohu velká nádherná kachlová kamna, ve kterých jsme topili a zeptal se tiše: "Máte krabičky od sirek?" Věděl, že je sbíráme kvůli nákepkám na nich. "Ano, máme", odpověděli jsme oba. "A kolik jich máte?" "Nevíme?"
Tatínek se s úsměvem podíval a řekl: "Potřebuji jich čtyřicet". "Tolik tatínku?" jsme se souběžně zeptali. Stále jsme se nemohli podivit, co z toho bude. Jako malí detektivové jsme šli do našeho pokojíku, počítali pečlivě naskládané krabičky v krabicích od bot. S potěšením jsme zjistili, že jich máme hodně a těch čtyřicet taínkovi obětujeme.
Pak vyndal tatínek na stůl 40 nových světle hnědých bankovek, tehdy byla největší bankovka stokoruna. Psal se rok 1965. Zepředu byla stokoruna tmavohnědá se zeleným podtiskem, byl na ní dělník a rolník. Oba jsme si bankovky prohlíželi s velkým podivem, tolik jsme jich nikdy neviděli. Z druhé strany bankovek bylo panorama Hradčan s Karlovým mostem. Stále jsme nevěděli a nedocházelo nám, co s těmi bankovkami bude tatínek dělat. A pak se zasmál a pověděl, vám přinese dárky Ježíšek a mamince dárky nadělí tatínek. Už tehdy jsme oba věděli, že Ježíšek je náš tatínek, který nosí potají zabalené dárky pod stromeček. Tehdy jsme téměř hodinu skládali oněch 40 bankovek v hodnotě stokorun do krabiček, byly nové, a špatně se překládaly. Pak tatínek s velkou precizností ty krabičky balil. My jsme je zavazovali silnou červenou vlnou s poutkem. Těchto krásně 40 zabalených krabiček tatínek rozvěšel na vánoční stromek. Jako překvapení pro naši maminku. Tatínek nikde banku nevyloupil, ale občas dostával penízky za jeho vymyšlené patenty. Byl to krásný pocit podávat mu krabičku po krabičce a on je zavěšoval na velikánský vánoční stromek, ověšený ozdobami a pomerančovými kolečky. My jsme pomerančová kolečka věšívali na stromek, protože nádherně provonila byt.
Když bylo dílo hotovo, tak jsme se oblékli a čekali před domem na babičku a dědu. Sníh nám křupal pod nohami, my jsme se koulovali a pak už přišli naši prarodiče.Ti přicházívali vždy s cestovním kufrem, ten byl plný dárků. My jsme je vítali a vyprovázeli až do patra. Byly to hezké chvíle. Už byl Štědrý večer, všechna okna svítila, zněly koledy, voněly ryby a doma rozsvícený stromeček a kolem tma...
Pak jsme usedli všichni k slavnostně prostřenému stolu a po projevu tatínka jsme začali všichni jíst. Tradičně se začínalo rybí polévkou, ke které se podávaly opečené krutónky. Pak nasledoval kapr s bramborovým salátem, a na míse přinesla maminka i opečené, malé, hezky svinuté vinné klobásky, které byly pro ty, co nejedli ryby. Každý si servíroval sám z mís a mohl si vybrat, co chtěl. U nás se tradice štědrovečerní hostiny vždy velmi dodržovala, protože se to považovalo za nejvýznamnější společné rodinné jídlo roku. Bylo to moc hezké, když jsme všichni seděli u jednoho velkého stolu a usmívali se na sebe s radostí, že jsme spolu. Jedna rodina. Po večeři se sklidilo ze stolu a zhaslo se všude, svítily jen svíčky a svíčičky na stormečku, tatínek šel zvonit. Bylo to dlouhé krásné zvonění a za zvuků zvonku - cinkylinky, cinkylinky... několikráte opakovaného, jsme očekávali příchod Ježíška.
Když se otevřely dveře, tak jsme uviděli plno dárků pod stromkem a začali dárky podle cedulek rozdávat. Naše očka byla opravdu rozzářená! Bylo to moc hezké nosit dárky a předávat třeba babičce či mamince nebo dědovi či tatínkovi či bráškovi. Ale ti naši rodiče a prarodiče se nejvíce radovali, když jsme rozbalovali my naše dárečky. Po rozdání dárků povídá tatínek: "Zdalipak si všimnete ještě jednoho překvapení?" A to bylo to naše malé tajemství, očekávali jsme, zda na to maminka přijde. Dědeček s tatínkem volali: "Přihořívá...." a maminka stále nevěděla, kde a co, až uviděla nápadně si podobné krabičky, rozvěšené po vánočním stromku. Pak už jsme je jen pomáhali mamince počítat. Bylo to velké překvapení. Maminka se radovala a trvalo to dlouho než ze všech krabiček vyndala ony stokoruny a všici jsme se smáli. Za ty penízky jsme jeli v zimě na hory a pak v létě na dovolenou po celé republice. Vždy jsme hodně cestovali.
To byl náš krásný Štědrý den v roce 1965. Jak je krásné vzpomínat! Ovšem , musí být na co!
