Důchodce Fanouše Hovorku provází celým dosavadním bytím systém pozitivního myšlení. Rozdělil si své dny na těšící momenty, které nasouvá na provázek života jako dětské korálky. Ráno se těší na snídani. Pak na jízdu vlakem. Těší se na oběd i na večeři. Postupuje od jedné věci ke druhé. Velká naděje může zklamat. Malé radosti sice rychle pominou ale ihned přijdou jiné. Těšícím momentem může být třeba i láhev lahvového piva ve vlaku, cestou ze šichty.
Fanouš měl v životě tři přání. Postavil si jakési pohoří, na které se bude snažit vyšplhat. Prvním přáním bylo – Být zatčen, druhým Seznámit se se známou osobností a tykat jí. A do třetice hodlal napsat knížku, vydat ji a spatřit na pultech knihkupectví!
Splnění prvního přání se dostavilo jednoho krásného letního dne. Byl právě na zahradě, když k němu po schodech vystoupali dva pánové. "Jste František Hovorka? Půjdete s námi!“
Jeden napřed, druhý vzadu odvedli zatčeného do přistaveného auta. Bez pout a auto mělo civilní poznávací značku. Byla totalita a v místním kulturáku koncertovala před několika dny rocková skupina Titanic. Anonym udal, že celý průběh koncertu natáčela Rakouská televize. Byly prý vyklizeny první řady židlí a mládež se svíjela při produkci na zemi. Záběry válející se mládeže prý pak měla přenášet Rakouská televize. Fanouš jako hlavní pořadatel byl u výslechu jen pár minut a vše se vysvětlilo. Estébáci mu bezděky splnili první přání. Bohužel celá akce měla dohru, neboť část obyvatelstva se domnívala že to byl kšeft hlavního pořadatele a chtěli od něj koupit šilinky!
Druhé přání také splněno. Tykat se zpěvákem Pavlem Bobkem si začal Fanouš při jeho koncertu v místním kulturáku. Tykání nabídl známý zpěvák a pozval hlavního pořadatele do Prahy k návštěvě Semaforu. Naivní blbec jej pak oslovil na přehrávkách v Alhambře. Se zlou se potázal po slovech: "Pane co si to dovolujete, já vás neznám!“ A to ještě dopadl dobře. Otec Vincenc ve snaze o totéž v padesátých letech pozbyl půlku prasete, aby pak mohl jednomu známému brněnskému herci říkat Laďo!
Třetí přání se Fanoušovi splnilo také. Napsal knihy dvě. Na pultech knihkupectví se objevily. Přišel ale o velkou sumu peněz a za svůj přečin trpí dodnes. Není a nebude slavný. Svého vítězství však nelituje. Doufá že některá z jeho knih se přece jen zachová pro generace příští a neskončí v popelnicích jako mnohé jiné.
Jako důchodce tráví Fanouš volné chvíle jako ostraha v prodejně s drahými parfémy. Baví prodavačky bonmoty a glosami. Jednou v malé kuchyňce prohlásil: "Tak takové prostory znám. Zahynul jsem totiž v minulém životě na ponorce U 110!“
Malá kuchyňka a ještě menší šatna. Převlíkání je velkým problémem. Někdy je šatna zaskládána krabicemi. Všude kolem jsou lahvičky. Pohyb je obtížný a stále hrozí zničení křehkého zboží.
A právě v této situace vyslovil Fanouš své čtvrté přání. Pravil: "Děvčata chtěl bych být farářem, nebo lordem Chestertonem. To bych jenom tak stál a ministrant, nebo sluha Joachym by mne oblékali!“
Dostalo se mu odpovědi, kterou neočekával. Prodavačka Žanetka prohlásila: "Ale pane Hovorko, tohle přání je snadno splnitelné. Za několik let vás budou oblékat sestřičky v Domově důchodců!“
